Smrt Břetislavova.

Staré lesy kolem Zbečna

samý vzdech,

jak by smrt v těch ukryla se

v porostech.

V Noci vlasech skvostem plála

hvězdná druž;

za dubem skryl s oštěpem se

mračný muž. –

Dusot z dálky; komoň tepe

podkovou,

za dubem muž snědý kloní

hlavu svou.

Sklonil, bděle ucho klade

k zemi níž:

„Dnes mi, koni, neseš věru

vzácnou tíž!“

Zved’ se, oštěp sevřel v pěsti,

chvěl se, stál;

snad se božích hvězd, či světel

Zbečna bál?

Zaržal kůň a supal, klusal,

poskočil;

snědý muž v ráz jezdci do zad

zabočil.

A než dvakrát komoň nohou

dupl v zem,

klesla vzácná jeho tíže

oštěpem.

Na hradě mrtvola knížete leží,

za vrahem po skalách zbrojnoši běží.

V patách mu; záhuba zlosynu jistá...

Ohléd’ se, na odpor mečem se chystá.

Zmizel. – Slyš, zbrojnoše křik jakýs víže,

podobný jako když prokláno kníže.

Spěchali; v roklině, řeka kde ječí,

Lorek – vrah – nabodnut na vlastním meči.