SMRT CAESAROVA

Když Domitian stál pod sluncem Dáků

hor transsylvanských v patě, synům země

pod ztrátou hrdla ctít jej bylo bohem.

Tři uzřel jednou, kdož se nesklonili,

tož stařec, muž a hoch. A měli tmavé vlasy,

jak lesní zvonky tmavomodré oči,

pleť osmahlou. – Co, slova Caesarova

jste nedbali? – Náš bůh je, Pane, slunce.

Jsem synem slunce. – Zůstali tři němi,

a v očích četl Caesar pohrdání.

Váš kmen? – Z těch sluncem oblévaných

a strmých hor jsme, – je nás sedm tisíc.

Tož ty tři napřed, pak těch sedm tisíc

mi pobijete, kámen na kameni

a duše na duši nech nezůstane.

A téže noci

krev sedmi tisíců svých dětí pilo slunce,

kdy splnila se vůle Caesarova.

Dva roky potom

jel Caesar v nosítkách přes most a Tiber.

Oko baziliščí

zří mladou ženu, nech tvář zakrývala,

přec tmavým vlasem probleskly dvě oči

tak tmavomodré jako lesní zvonky.

Čí jsi? – Žoldnéře Septimia žena.

Tys dcera Dáků? – Řekl jsi, Ó Pane!

Tvůj muž tě ušetřil? –

Když mečem máchl,

jsem řekla, Pane, u kolenou jeho:

Kdo mne zabije, zabije Caesara.

Jsem kněžka-věďma. – Věrný svému králi...

Tvůj klín jej lákal, modré tvoje oči,

tvůj tmavý vlas a prolhaná tvá ústa.

Je svažte k sobě, vrzte do hlubiny.

Jak Tiber vzdul se, žlutou jeho vlnou

cos blesklo modrem, jak když zatřpytí se

ve svadlém listí v podzim pod kořeny

– rád na ně hledíš – tmavé lesní zvonky;

meč zazvonil a tůň se utišila.

A ten sám večer

když těžkou hlavu nad falernským vínem

nachýlil Caesar, bručel nad pohárem:

Jsem Diem dnes, když Caesara jsem zabil.

Za patnácte roků

stál bratr Septimiův chorý stářím

nad Tiberem a řekl vojínovi:

Zde s toho mostu

svrh Imperator matku tvou i otce,

když povraždil kmen její nad Dunajem.

A téže noci

byl zabit Caesar vojínem své stráže,

jak suchým Tacit poznamenal pérem.