SMRT DOBRÉHO HOSPODÁŘE

Nic nevěděla ještě zahrada a sad

ni chalupa, ni dveře, okna, dvůr,

že zemřel za všecky jenž uměl pracovat

a za všecky se obětovat, pravdu říci

a myslit za všecky ty nemyslící,

všech dobrých vzpruha, mrskač líných stvůr.

Byl dobrý hospodář

a jeho ruku čekávalo věcí sta,

kam vztáh‘ ji, vše se zelenalo jako jař.

A ne-li, rozbujela plevel nečistá.

Až pozná sad a zahrada

a chalupa i střecha, dveře, plot,

až okna, vikýř, nářadí

a mříž, kam zámek rezavící zapadá,

až pozná kůň a kráva, králík, drůbež, skot,

že není ruky, jež tu ruku nahradí,

vše začne pustnout a vše zarůstat –

To v prvním svítání

když otevřeným oknem pláč a vzlykání

otřásá tichem, muškátu jímž vůně provane,

pocítíš, jaká bolest snesla se tu.

Teď mrtvý promluví si ještě s celou vsí

v plápolu svic a květů polních vůni.

Zkřížených rukou prsty velké, upracované

pod bradou kvítků pár si nechtíc utrousí.

Ta hlava spí. A celá ves tu klečí u ní.