SMRT DONA JUANA

Sledovaly jste věrně jeho kroky,

štěstí i strasti hříšných jeho dní,

doprovázejte ještě, moje sloky,

hrdinu mého k cestě poslední!

Se zrakem zaníceným nevyspáním

a jaksi cizí sobě samému

kráčel don Juan pustým tichem ranním

z rodného svého města. Srdce mu

prázdnota drtila, měl pusto v hlavě

a ku předu se vlekl namáhavě

znavené tělo podpíraje holí

až do tmy noční, jež ho v širém poli

překvapila. Tu mezi chladné hrudy

ke spánku složil vysílené údy.

Když ranní paprsky ho probudily,

zvedl se a v své cestě v témže směru

dál pokračoval, stále ku severu

obracel krok svůj k neznámému cíli,

šel z jitra do večera mnohé týdny

a měsíce, mdlý, bez citu a bídný.

Po stezkách, silnicích a srázech chodil,

na skály stoupal, potoky se brodil,

v nížinách tvář mu sžíhal slunce úpal,

na horách po umrzlém sněhu dupal.

Hubené tváře vous mu zakryl tmavý,

vlas dlouhý v nepořádku vlál kol hlavy,

a zrak, jenž kdysi plný žáru býval,

pod těžkým víčkem v svět se mrtvě díval.

Přečasto po vsích obcházíval chaty

doprošuje se v hladu almužny,

psi strážní v cáry trhali mu šaty,

a mnohdy slyšel výkřik výhrůžný,

zhynula duše, odumřela pýcha,

sám nepochopoval, že dosud dýchá;

a stanul v údivu, když kdysi z rána

versajská před ním zjevila se brána.

Jak zloděj s hlavou sklopenou se plíže

vešel don Juan branou do Paříže.

Celnici starou minul nejdříve

a potom v předměstském se brodil blátu

za sebou nechávaje v divém chvatu

skladiští starých zdivo šedivé.

Hubené nohy jako hladní chrti

ho nesly v před až do Latinské čtvrti.

Paříž má onu velkou výhodu

před velkoměsty jiných národů,

že má tam bída též svou svobodu,

že není zakleta v svůj temný kout,

že na slunci se může protáhnout.

V blízkosti vysokého učení,

z jehožto živných prsů nadšení

jinoši ssají vzácné mléko vědy,

don Juan sešlý, zničený a bledý

si sedl v hlavní rušné ulici

na dřevěnou a nízkou lavici,

a tupý zrak se bez lásky a hněvu

ztrnule nořil v průvod známých zjevů.

Elektriky a automobily,

kočáry, vozy sem tam jezdily.

A všude plno lidstva. Na chodníku

dav pestrý povalečů, pracovníků

se strkal. Před plnými kavárnami

studenti bavili se s grisetami.

Nádheru zřel jsi i šat ošumělý,

pokoru plazivou i pohled smělý;

sešly se tady všechny světa díly,

Rusové, Němci, Britové tu byli,

Japonci žlutí tváře usměvavé,

a Afričani pleti různě tmavé.

Bloudící oko v tomto lidstva klubku

pojednou zavadilo o osůbku,

jež spěla krokem pružným jako k tanci

a vynikala jemnou elegancí.

Vzpomínka temná v Juanově hlavě

vyvstala mlhavě a namahavě

na postavu tu, na té tváře rysy,

a zdálo se mu, že to znával kdysi.

Zda nebyla to ona dívka malá,

jež Juana kdys věrně milovala,

a místo mytí líce utírala

si navlhčeným cípem ručníku,

a při rozchodu mnoho povyku

a trapných výstupů mu způsobila

a dokonce mu smrtí pohrozila?

„Riketo!“ zvolal. Dáma po hlase

se ohlédla a zastavila se,

a rychlý záblesk udivených zraků

spočinul na ubohém lidském vraku.

Ve tváři ruměnce zář uhasla,

a krásná dáma všecka užaslá

setkáním nenadálým vykřikla

„Done Juane!“ Tu se zajíkla

a chvíli mlčela než se slzami

v očích se ptala: „Co se stalo s vámi?“

Don Juan v nechápavém úsměvu

prohlížel cáry svého oděvu

a neřek’ slova. – Restaurace malá

na blízku byla, tam ho s sebou vzala

bývalá milá. Don Juan však ani

tu nepustil se do vypravování.

Konečně nahlížejíc, že je ptaní

veškero marné, začla krásná dáma

druhovi svému svěřovat se sama.

Vykládala, jak žije vesele,

neboť má bohatého přítele,

jenž bláznivě je zamilován do ní

a pěknou malou villu koupil pro ni

se zahradou a s kočárem a s koni.

„Za mnoho, done Juane, ti vděčím,

ráda bych se ti odsloužila něčím.

Ach, mívala jsem za minulé doby

zlozvyků mnoho, četné nezpůsoby.

Ty naučils mě krásu s vkusem spojit,

rozvážně mluvit, patřičně se strojit,

pro slušné styky tebou vychována

jsem byla. Dobrý byl’s vždy ke mně kromě

dne toho, když jsi šel – než i ta rána,

jak nyní chápu, byla štěstím pro mě.“

Vším, čeho nejnutněji třeba je,

přítele svého aspoň opatřila,

pro nejbližší dny všechny výdaje

v hotelu malém za něj zapravila,

dosáhla toho, že zas v novém šatě

vyhlížel lidsky od hlavy až k patě.

Jak on se tvářil? Povolným byl zcela

a nechal s sebou dělati, co chtěla.

Riketa švitořila jako ptáče

při všech těch pochůzkách a nákupech,

však při tom sotva zdržela se pláče,

a z hlubin nitra dral se těžký vzdech:

Ach, bože svatý, je to on a není!

Vždyť je jak dítě! Jak se člověk změní!

A taky jako matka shovívavá,

když nemoudrému děcku s bohem dává,

Riketa s Juanem se loučila

lichocením a napomenutími,

by nezarmucoval ji činy svými,

a též mu svatosvatě slíbila,

že se co nejdřív po něm poohlédnout

přijde, když okolnosti dovolí to,

že si zas půjdou spolu někam sednout;

zůstat že nemůže, je jí ho líto,

muž její je tak nedůvěřivý,

a že ji rád má, tuze žárlivý.

Don Juan nevyspával po cestě

přespříliš dlouho. Z rána po městě

hned šel se projít. Prohlížel si skříně

výkladní, před kavárnou přešlapoval

a pobolívající hlavu líně

paprskům slunce v sadech vystavoval

a nevěda sám prošel místa mnohá,

kam jindy nevkročila jeho noha.

Tak ocitl se rovněž na hřbitovu.

Loudal se po zeleném trávníku

uprostřed hrobek, nasypaných rovů,

smutečních stromů, kaplí, pomníků.

Pak v místa tato vracel se vždy znovu,

prohlížel sochy, četl nápisy,

jako by čekal objev jakýsi.

I spatřil na hrobu již nepěstěném

kříž velký, dvojitý. V něm ve výklenku

umístil mistr sochař podobenku

a pod ní nápis s nebožtíka jménem.

Don Juan poznal v nastalém přec šeru,

že kdo tu leží, není nikdo jiný

než muž, kterému svedl kdysi dceru,

plukovník ruský, starý otec Niny.

Don Juanovy tváře výraz změkl

podivně jaksi. Zvolna u hrobu

na vychladlou a vlhkou půdu klekl,

a zrak svůj na mrtvého podobu,

jež ztrácela se v šedém stínu kříže,

upřel. Dlaň chudá držela se mříže

železné, kterou obehnán byl rov,

a s retů splýval příval tichých slov;

však poznat moh’s, že modlitba to není,

jíž srdce choré žádá odpuštění.

„Veliké působí mi potěšení,“

šeptala ústa, „že jsem se teď s vámi

setkal. Rád malé nedorozumění

bych rozptýlil, jež leží mezi námi.

Jsme bez hněvů již, nejsme předpojatí,

nic nechceme a nemusíme lháti.

„Zničil jsem naději vám jedinou,

ránu vám zasadil, jež srdce drtí,

a nepřímo jsem také příčinou

předčasné poněkud byl vaší smrti.

Než, věřte mi, vás vážil jsem si vždycky!

Od počátku jste byl mi sympathický.

Neznal jsem ovšem všechny vaše dámy,

však jistě, dokud jste byl na živu,

jste zkusil dost. Já trochu trpěl s vámi,

proto jsem vzhlížel k vám pln obdivu.

A dneska, pane, myslím, na celém

světě jste jediným mým přítelem.

„Bývá mi teskno. Ještě hůř než ve dne

z večera smutek na člověka sedne,

a doma v duši s pustých cizích stěn

samota padá jako trapný sen.

„Jak vy se tady máte? Nezdá se mi,

že příliš veselo je v chladné zemi.

Tož hleďte: Doufám, že mi věříte,

ujišťuju-li vás, že bude pro mě

potěšením, když – ovšem zcela skromně –

na dnešek se mnou povečeříte.

Čekám, že beze všeho zdráhání

přijmete, pane, moje pozvání.“

Zda oko upřené vždy tímže směrem

proniklo přece houstnoucím již šerem?

Zda docílil jsi čeho, tichý hlase?

Myslíš, že podobizna pohnula se?

Don Juan vstal a očistil si šaty.

Pomalým krokem hřbitovními vraty

prošel a ku zastávce do ulice

zaměřil. Jel pak domů v elektrice.

Jakmile v hotelu svém do dveří

vkročil, hned zavolal si sklepníka

a nařídil, by do pokojíka

mu přines’ slavnostnější večeři

a také víno lepší jakosti,

že bude jíst dnes ve společnosti.

Sklepníku sice byla tato celá

věc přece jenom trochu podezřelá,

vysvětlit nemoh’ si, nač taký spěch,

když soustolovník nebyl ještě tady;

než nebyl zvědavý a uposlech’,

jsa beztak dávno zvyklý na nápady

všelijaké a různé ztřeštěnosti

svých výstředních a podivínských hostí.

Sousedé v noci z příjemného snění

hlomozem strašným byli probuzeni,

údery, řinkotem i otřesem,

jenž způsoben byl těžkým tělesem.

Když násilím pak do pokoje vnikli,

zjevil se spousty obraz neobvyklý

zděšeným zrakům: Stůl i s židlemi

převržen, plno střepů na zemi,

a mezi střepy, ruce zkrváceny,

don Juan na podlaze natažený.

Odvezla ochranná pak stanice

ho do blázince. V místech těchto žil

ještě tři nebo čtyři měsíce

než k věčnému se spánku položil.

Byl jedním z lidí, kteří marně žijí

a marně plýtvají svou energií,

z těch, kteří světem bez účelu bloudí

a bez radosti. Kdo chce, ať ho soudí!

Co dobrého snad přece na něm bylo,

jak z prachu vzešlo, v prach se navrátilo.

Co špatného, to pomstěno dnes jest,

vždyť proviněním v zápětí šel trest.