Smrt genia.

Jest čirá noc, tak čirotemná noc,

jak v odsouzence ňadru zoufalém;

jak v lebkách lidu, jemuž vyšší moc,

by v otroctví setrval nekalém,

pochodeň osvěty a svobody

rve z rukou, zlé se bojíc nehody.

Jest čirá noc, tak ďábločerná noc,

jak v duši lidokupce podlého,

jenž zrádně tvora sobě rovného

za mrzký groš vydává v krutou moc

a jak by neznal jiné odpovědi,

Božímu hněvu drze ve tvář hledí.

Jest čirá noc, jak v tmavém žaláři,

v němž na řetězu lidská bída úpí

a s blbou šíleností ve tváři

zákon i lidskost, svět i Boha tupí,

řkouc: proč jsem ve prach na svět hozena?

Což nejsem také z Boha zrozena?! – –

Tak temno vůkol v tiché krajině;

tam z podkrovní světničky jedině

svit lampy bledé světu zprávu dává,

že se tu žal ni rozkoš nevyspává.

Tam vstupme. – V křesle hadry vystlaném

spočívá muž tu v šatě zedraném;

v pravici skleslé pero drží maně

a čelo skrývá v hloubi druhé dlaně.

Snad spí? Na stole před ním papír leží.

Snad něco psáti chtěl a šlo to s těží?

Snad unaven již světa trampotami,

ve spánek klesnul vnadný vidinami?

Vlas pološedý vroubí bledou tvář;

zapadlé víčko tlumí oka zář;

a ústa slabým dechem rozechvěná

úsměvem blahým zdaj’ se ozdobena.

Snad sladce o tom sní, o čem chtěl psát?

Domácích bůžků dlužno tu se ptát

a ti ochotně šepotnými slovy

o muži tom nám následovně poví:

Toť tichý genius, jenž světem zlým

otřásal mocným, božským duchem svým

a jedním bleskem z hloubi svého čela

k úžasu budil pokolení celá.

Mnoho byl bídy, strasti přetrpěl;

mnohdy se hněvem, studem těžce rděl;

mnohokrát ve prach, bláto zašlapán,

za lidstvo celé krutých snášel ran.

Ba není zla, jež by byl nepoznal!

Vším zrazen, co jen v světě miloval,

ba stíhán u víře a cti i ctnotě

utrpěl málem, co Bůh na Golgotě.

O čem chtěl psáti, sám to nevěděl.

V své učenosti hloub se zahleděl

a jako potápěč tam perly lovil;

nadarmo však si pero přihotovil.

„O čem mám psáti? – vzdychnul z hluboka,

„mám na kůň vsednouti si s vysoka

a velkou dějin knihu otevřít?

Budiž! Však hle – co tu již musím zřít?

Vedl mou ruku šašek bezhlavý?

Zřím krále utěšené zábavy,

jenž z oken svých nedbaje poklidu

za noci krásné střílí do lidu.

Obrátím list – tu s vřeskem opět král

vlečen před krutý lidu tribunál

a nemoha pomoci svému synu,

korunou, hlavou splácí otcův vinu.

Pryč s listem tím! Zde zřím, jak národu

rve národ jiný řeč i svobodu

a kopá jej a trýzní do umdlení

a světu lže, že již ho více není.

Tu vrah zas po zločinu krvavém

útěchy hledá v slovu chvástavém

a ruku, jížto sklátil šlechetníka,

posměšně zdvíhá k trůnu Slitovníka.

Co o tom psát? – Z těch pekla pokusů

narobit básní, dramat, eposů,

kde z každé řádky krev by řinula

a Bohu, lidstvu, sobě klnula?

O nikoliv! Kéž bych moh’ vyrvati

ty listy z knihy dějin vznešených

a místo skutků těchto zvrácených

tam velké skutky lásky vepsati!

Mám jinam sáhnout ve své vědění?

Zde věda jest, jež lidstvo zdravit má.

Škoda, že málo ví a jedy zná,

jichž užívá ku svému léčení.

Zde věda práva – vlastně bezpráví;

lacině mluví, draze rozpráví

a jako rytíř bez bázně a hany

jest hotova zastávat obě strany.

Zde věda, ježto s vírou kramaří!

pobožný úškleb nosí na tváři

a takovou má božstva zálibu,

že ctí je v každé sukně záhybu.

„Zde věda řídit stát a národy;

ukrádat světla jim a svobody

a by předc ňáké potěšení měly,

hráti jim k tanci bodáky a děly.

Tu věda kupčení a úvěru;

má lží i set u velkém výběru;

při tom však stále strachy umírá,

že se jí někdo do kněh podívá.

Co o tom psát? – Mám sčítat slzy snad,

jež od pravěků z očí lidstva tekly?

Či panychid těch opěvati řad,

jichž narobil si fanatismus vzteklý?

Mám soudů akta z novu přehlížeti,

bych odkryl právních vražed tajemství;

bych křivých přísah, soudcův šelemství

a prodajnosti zvěst moh’ vyprávěti?

Či sáhnout snad do víru života

a urvat kus té hmoty slátané,

od filosofů „světem“ nazvané,

jež nucených po drahách kolotá?

Co zřím? Nahoře přepych, nádheru,

vybraný vkus a vášeň surovou –

a dole bídu s prací obrovou,

chleb drsnatý a lesklou sekeru. –

O čem pak psát?“ – I hloub se ponořil

v hlubokou tůni děsných vidin svých;

tu spánek ducha jeho pokořil

a uved jej do rájů blažených.

Přistupte blíže, zbožně, zbožně však

a na tu jeho tvář upněte zrak.

Vždyť božstvo samo často k ní se blíží

a s radostí se v její kráse shlíží.

Jak hrdě pne se zde ten bílý štít,

jenž čelem zván a za nímž ducha skryt!

Jak říši duchů zdá se vyzývati,

by titánský s ním boj šla bojovati!

Ta tváře bledá, bídou zmořená

zdaž pro genia není stvořena?

Zdaž není psáno na ní úbělem,

žeť nezrozena v žití veselém?

A ústa, stvořená tak k mluvení,

jak orla peruť k letu nad oblaky

a mocná stahovat i plašit mraky,

šíříti děs i tiché modlení! – –

Tak leží zde v svém šatě zedraném,

na křesle bídou, žalem vystlaném;

v pravici skleslé meč svůj, pero svoje

drže jak vojín, jejžto nesou z boje. –

Jest čirá noc, tak čirotemná noc

jak v pekle tom, jež s božstvem válku vede,

slabému lidstvu zlaté sítě přede

a v každém dobru jeví svoji moc.

To genia i v dlouhém boji sklálo

a v děsný ples se nad tím rozesmálo.