Smrt Glaukova.

Po srázu hor hřmí divný hon. Vír prachu

jak mračno letí, s lidským hněvným hlasem

řeht ořů splývá, země chví se žasem,

Dryady v keře utíkají v strachu.

A v tísni hřiv a kopyt divém vzmachu

svých ořů, které lidským živil masem,

zdrán leží s blátem potřísněným vlasem

mohutný Glaukus v krve vlastní nachu.

Venuše vítězná se nad ním tyčí:

„Mnou zhrdal’s! Oř ti všecko, zajdiž ořem!“

Smích její polnice jak bitvy ječí.

Však bohyni v tvář zmírající křičí:

„Líp koněm rázem nežli v dlouhé křeči

pro ženu zhynout malomocným hořem!“