Smrt Jana z Mathy.

Ten skvělý, krásný ideál

jak hvězda jitřní slavně vzplál

a svítil knězi Janu z Mathy,

i vlastní krví vyprostit

a vlasti vrátit Kristův lid,

v moc moslemínskou krutě jatý.

Rád pro Krista a Marii

kde kdo mu v zlaté Francii

dal k něžné prosbě pomoc hojnou,

že zlata poklad veliký

až k břehům dálné Afriky

moh’ vézti slání nepokojnou.

A když kde za to výkupné

sňal s křesťanů jho potupné

a znamenal jich údiv náhlý,

Jan usmál se jen líbezně

a v dál jim kynul vítězně,

kam touhy jejich denně táhly.

A po druhé když na překot

vez’ vykoupené spoustou vod

a k rodnému jim kynul ráji,

jen Božím divem stihla břeh

loď oloupená z plachet všech

zlých moslemínů pustou lájí.

Pak chodil po všech nešťastných,

jež třímal v poutech blud a hřích,

až vysílen tou těžkou poutí

krok v Město Věčné obrátil,

kde smrti spár jej zachvátil

a nutil duši vydechnouti.

Když zapadal mu v Římě svět,

vzdych’ žalostivě naposled:

„Já bídné vracel v domov blahý

a nyní smutně vyzvídám,

jak najdu sám a zuhlídám

své věčné vlasti zářné prahy.“

Vtom Jana s nebe přibylá

Máť Boží světlem zalila

a vidouc jeho údiv náhlý

jen usmála se líbezně

a kynula mu vítězně,

kam touhy jeho denně táhly.