SMRT JANA ŽIŽKY

„Bůh milostiv mi přeje,

ó! kněže Ambroži,

že v poli dá mi umřít,

ne v domě na loži.

Van větru milý cítím,

to boží dech je sám,

pod stromem jsem se zrodil,

pod stromem umírám.

Tmou zastřeny mé oči,

a přec jsem jasně zřel,

a Bůh mne vytrh’ stokrát

i z pěsti nepřátel.

Sám nepřemožen nikdy,

jsem škůdce pravdy bil

a cepem pouhé plevy

od zrní oddělil.

Byl bouř jsem, jež vzduch čistí,

byl blesk jsem v oblaku,

trůn podlého jsem zrádce,

vlast zbavil cizáků.

Leč nejvýš kladu, svodům

že odolal jsem všem

a za své služby všecky

nic nikdy nevzal jsem.

Ni dvůr, ni hrad, ni město,

ač sta jsem dobyl jich,

a tak jsem chud, jak žebrák

je v nejbědnějších vsích.

Co odkázati nemám,

jsa prost všech pokladů,

a tak jen sama sebe

vám dávám k příkladu!“

Tak při skonu děl Žižka,

a lkal kol všechen lid,

však po jeho se tváři

již hostil mír a klid.