Smrt Ježíšova.
Zved’ Pilát čelo z ňader Magdaleny
a v ucho šeptal tajemná jí slova:
„Saronských růží keři operlený,
ó vázo, z které vůně denně nová
se řine, mamíc duši, dive ženy,
tvůj žár mi denně tužší pouta ková,
duch prahne za tebou jak lačný jelen;
věř, Venuši by za tebe dal Hellén.
Jak odměniti mohu, rci, ó ženo,
čím plníš srdce zprahlý, mroucí pažit?
Ó pokyň jen, vše bude vyplněno,
tys rosa nebes, která můž’ jen svlažit
pal vášně, pro kterou svět hledá jméno,
tys vrchol štěstí, jejž lze v světě zažit,
tys hudba v žití mého spornou vřavu
a za tvůj smích dám všeho světa slávu.
Co dáti mohu tobě za odsluhu
těch vděků, před nimiž hvězd záře mizí?
Vzít červánky na lože tvé a duhu
do lemu tvojí blankytové řízy
vtkát chtěl bych jako mihotavou stuhu
a do ní zlatý paprsk, cit svůj ryzí,
a vzkřísit zmlklé Hellady vše Musy,
by hrály v rytmu řeckém k tvojí chůzi.
A všecko to by ještě málo bylo.
Vše růže asijské pod tvoje tělo,
všech ptáků pění by se v souzvuk slilo,
by v sladké snění tebe uspat mělo.
Z Libanských cedrů, chtěl bych, aby dštilo
v snech celé moře stínu na tvé čelo
a fléten tóny s kaskad plesným echem
by mísily se s tvojím sladkým dechem.
Ba Sidon, Tyrus tolik skvostů nemá
a hrdý Řím, Palmyra přebohatá,
čím zahrnul bych tebe; hleď, juž němá
jsou ústa má, neb trnou žasem jata.
Sup vášně v srdci tluče perutěma,
ó krásou svou jen nevzbuď ve mně kata,
ó zahal spíš, než odkryj svět svých vděků,
když nechceš rtům a duši podat léku!“
A ona usmála se, poupě růže
tak nezaplane v nachu ani rose,
jak ústa její tisknouce se úže
ku jeho uchu, v zraku zamihlo se
cos jako zmije: „Vladař všecko zmůže...“
a mlčela – on žárným zrakem prose
jí líbal ruce, ramena a šíji:
„Ó mluv, již mluv, ať teprv zvím, že žiji!“
„Nuž ty jsi vladař,“ děla šeptem plaše,
„dej toho život mi, jejž lid tvůj zítra
chce křižovati místo Barabáše!“
„Co tobě po něm?“ – „Chci ho, mého nitra
to přání, má-li dál kvést láska naše.
Ty váháš? – žádná výmluva tu chytrá
ti nepomůže, čím je muž ten tobě?...“
On mlčel, jen jí líbal ruce obě.
A chvěl se, dumy mračno na své skráni;
touž prosbu vznesla k němu jeho žena,
tak smutná, snivá. Byla chvíle ranní,
když vzbudila se náhle poděšena
na jeho srdci; duchem v přemítání,
co myslí jeho táhla Magdalena,
on srovnával své ženy bledé líce
s růžemi této luzné kouzelnice.
Rty Prokuly se chvěly žalnou touhou:
„Dej toho život mi, jenž zítra zhyne!“
A vyprávěla, celou noc tu dlouhou
co zrcadlo snů temné, truchlostinné
jí ukázalo vidin svojich prouhou,
jak bledá Krista tvář jí stále kyne,
jak viděla – to před zrak se mu vrací –
svět celý jak se v černou propasť kácí;
thyrs bohů s obětnicí v prachu leží
a staré chrámy jak se řítí v trosky
a barbaři jak stáda bez otěží
hřmí světem, z něhož zmizel v ráz dech božský,
jak mrtvoly a hranice se věží
a srdce proklaná a štvané mozky
jak na troud práchniví a z rumu světa
jak velký požár vzhůru k hvězdám vzletá.
A Pilát snil: Hle milenka a žena
o jednoho zde muže v těžkém sporu,
ten sen, ta divná budoucnosti změna?
A zrakem zalet’ na Golgoty horu,
kde čněl juž kříž, a slyšel, jak zem stená
pod legionů kroky, na obzoru
jak přízrak světa nový řád se tyčí
v svět zakrnělý, malý, trpasličí.
Zřel hasnout slunce, slunce svojí moci. –
Ne, starý svět se nesmí zbortit v kusy!
Čím on by v zvratu tom a bez pomoci?
Vlas Magdaleny probíraje rusý
jak díval by se zděšen v oko noci,
zřel v její zrak a šeptal: „Umřít musí!“
a nelíbal víc, s vytřeštěným zrakem
kýs fantom stíhal v dálce za oblakem.
A Magdalena věru nevěděla,
proč před chvílí ten otrok vášně svojí
schlad’ náhle, ústa proč mu oněměla,
proč smělá ruka váhá a se bojí,
proč kouzlaplné vděky svého těla
mu darmo nese vstříc, v myšlének roji
proč z prstů vypustil vlas její rusý
a šeptal zděšen: „Muž ten umřít musí!“