Smrt Ježíšova.

By Jaroslav Vrchlický

Zved’ Pilát čelo z ňader Magdaleny

a v ucho šeptal tajemná jí slova:

„Saronských růží keři operlený,

ó vázo, z které vůně denně nová

se řine, mamíc duši, dive ženy,

tvůj žár mi denně tužší pouta ková,

duch prahne za tebou jak lačný jelen;

věř, Venuši by za tebe dal Hellén.

Jak odměniti mohu, rci, ó ženo,

čím plníš srdce zprahlý, mroucí pažit?

Ó pokyň jen, vše bude vyplněno,

tys rosa nebes, která můž’ jen svlažit

pal vášně, pro kterou svět hledá jméno,

tys vrchol štěstí, jejž lze v světě zažit,

tys hudba v žití mého spornou vřavu

a za tvůj smích dám všeho světa slávu.

Co dáti mohu tobě za odsluhu

těch vděků, před nimiž hvězd záře mizí?

Vzít červánky na lože tvé a duhu

do lemu tvojí blankytové řízy

vtkát chtěl bych jako mihotavou stuhu

a do ní zlatý paprsk, cit svůj ryzí,

a vzkřísit zmlklé Hellady vše Musy,

by hrály v rytmu řeckém k tvojí chůzi.

A všecko to by ještě málo bylo.

Vše růže asijské pod tvoje tělo,

všech ptáků pění by se v souzvuk slilo,

by v sladké snění tebe uspat mělo.

Z Libanských cedrů, chtěl bych, aby dštilo

v snech celé moře stínu na tvé čelo

a fléten tóny s kaskad plesným echem

by mísily se s tvojím sladkým dechem.

Ba Sidon, Tyrus tolik skvostů nemá

a hrdý Řím, Palmyra přebohatá,

čím zahrnul bych tebe; hleď, juž němá

jsou ústa má, neb trnou žasem jata.

Sup vášně v srdci tluče perutěma,

ó krásou svou jen nevzbuď ve mně kata,

ó zahal spíš, než odkryj svět svých vděků,

když nechceš rtům a duši podat léku!“

A ona usmála se, poupě růže

tak nezaplane v nachu ani rose,

jak ústa její tisknouce se úže

ku jeho uchu, v zraku zamihlo se

cos jako zmije: „Vladař všecko zmůže...“

a mlčela – on žárným zrakem prose

jí líbal ruce, ramena a šíji:

„Ó mluv, již mluv, ať teprv zvím, že žiji!“

„Nuž ty jsi vladař,“ děla šeptem plaše,

„dej toho život mi, jejž lid tvůj zítra

chce křižovati místo Barabáše!“

„Co tobě po něm?“ – „Chci ho, mého nitra

to přání, má-li dál kvést láska naše.

Ty váháš? – žádná výmluva tu chytrá

ti nepomůže, čím je muž ten tobě?...“

On mlčel, jen jí líbal ruce obě.

A chvěl se, dumy mračno na své skráni;

touž prosbu vznesla k němu jeho žena,

tak smutná, snivá. Byla chvíle ranní,

když vzbudila se náhle poděšena

na jeho srdci; duchem v přemítání,

co myslí jeho táhla Magdalena,

on srovnával své ženy bledé líce

s růžemi této luzné kouzelnice.

Rty Prokuly se chvěly žalnou touhou:

„Dej toho život mi, jenž zítra zhyne!“

A vyprávěla, celou noc tu dlouhou

co zrcadlo snů temné, truchlostinné

jí ukázalo vidin svojich prouhou,

jak bledá Krista tvář jí stále kyne,

jak viděla – to před zrak se mu vrací –

svět celý jak se v černou propasť kácí;

thyrs bohů s obětnicí v prachu leží

a staré chrámy jak se řítí v trosky

a barbaři jak stáda bez otěží

hřmí světem, z něhož zmizel v ráz dech božský,

jak mrtvoly a hranice se věží

a srdce proklaná a štvané mozky

jak na troud práchniví a z rumu světa

jak velký požár vzhůru k hvězdám vzletá.

A Pilát snil: Hle milenka a žena

o jednoho zde muže v těžkém sporu,

ten sen, ta divná budoucnosti změna?

A zrakem zalet’ na Golgoty horu,

kde čněl juž kříž, a slyšel, jak zem stená

pod legionů kroky, na obzoru

jak přízrak světa nový řád se tyčí

v svět zakrnělý, malý, trpasličí.

Zřel hasnout slunce, slunce svojí moci. –

Ne, starý svět se nesmí zbortit v kusy!

Čím on by v zvratu tom a bez pomoci?

Vlas Magdaleny probíraje rusý

jak díval by se zděšen v oko noci,

zřel v její zrak a šeptal: „Umřít musí!“

a nelíbal víc, s vytřeštěným zrakem

kýs fantom stíhal v dálce za oblakem.

A Magdalena věru nevěděla,

proč před chvílí ten otrok vášně svojí

schlad’ náhle, ústa proč mu oněměla,

proč smělá ruka váhá a se bojí,

proč kouzlaplné vděky svého těla

mu darmo nese vstříc, v myšlének roji

proč z prstů vypustil vlas její rusý

a šeptal zděšen: „Muž ten umřít musí!“