Smrt kanárka.

Ach! – přemilé juž nedýchá

Ptáče! miláček Leninky

Modrooké juž hle více

Nedýchá! –

Ó proč oko, proč mutíš své

Děvče? – neplač! viz, kanárka

Neprobudí více dívky

Slzinka. –

Lenko, neplač nad kanárkem!

Ach – – nebo plač, plač, děvenko,

Nebť ubohé ptáče hodno

Slzí Tvých! –

O, jak milostný život měl!

Ráno, jenom jak procitnul –

Nesla mu juž Lenka cukru,

V ručince.

Pak pootevřevši klec mu,

Jej vyvolá; on vylétne

Jí na labutné ramínko

A Lence

Cukru lahodnost zobá si

Z ručky bělounké; medem pak

Ust si hrdélko přesladkým

Napájí.

Pak vyletí zas na ňádra,

A třepetá jí perútkem

Chládku libost, a zpívá si

Radostně. –

Juž ale – ach, víc nedýchá

Ptáče! – o plač, plač, děvenko!

Aj ubohé ptáče hodno

Slzí Tvých. –

Ještě hle dnes ráno sobě

Smutně vylétnul kanárek

Lence na rámě, a trudně

Žalostnil;

Tuť vzala jej Lenka k ústům –

Ptáček malý dá zobáček

Lence milé v růžové rty –

A zalká!

Pak si perútkem zahýbá

Slabě – a juž hasne očko

Ptáčeti – juž stydne na rtech

Kanárek! – –

Pláčeš? – o neplač, Leninko!

Zavři si mne v klícku, dívko!

Žíti budu v tom žaláři

Pokojně!

Čiň toto! – o té blahosti!

Žíti na ňádrech labutných – !

Sladce na Tvých růžových rtech

Stydnouti!!