Smrt krále Václava IV.

Král Václav v Kunratický hrad

z neklidné uchýlil se Prahy,

by mohl po svém hodovat

a život vésti bez ostrahy.

„Teď v Praze člověk není jist

ni svobodou, ni živobytím;

tam chvěl jsem se jak vichrem list,

zde zas se celým mužem cítím.

Tam dusný vane sváru dech,

a v kramolích se město zmítá;

tam rvou se na střet: s Němcem Čech,

a s katolíkem táborita.

Však nech se jenom dále rvou!

My na ně zatím klidně zříme;

až do mdloby se poperou,

pak my se na ně oboříme.“

Tak hovořil král rozjařen

k svým milcům, již tu noc s ním bděli,

a, ač už svítal mladý den,

s ním ještě pilně popíjeli.

Tu slyš! hlas křepký na dvoře

a dusot ozývá se koní;

již stanul rytíř nahoře,

a před králem se dvorně klaní:

„Mě králová sem vyslala,

zda Jeho Milost král se vrátí?

Že vzpoura lidu povstala,

a věcí horších jest se báti.“ –

„My zůstanem! Co tropí lid,

nech konšelé si sami spraví!

A by zas nastal řád a klid,

jejich mně za to ručí hlavy.“

Tak zkrátka odbyl posla král,

a, hněvem zachmuřené čelo,

popíjel s milci svými dál,

ač teskno již a neveselo.

Však v čelo krále trudu stín

se nesmí nechat ukládati!

I přines’ kostky dvořenín,

a Václav jal se s milci hráti. –

A zas jak s větrem o závod

sem rytíř cválá z Pražské strany:

již vrazil v sál, přerušil hod,

a počal – na smrt udýchaný:

„Jsem, králi, posel věstí zlých!

Lid sbíhá se a bouří všade;

nejhorší páše zboj a pych,

a běda, kdo mu odpor klade!

Již s Novoměstské radnice

konšely oknem dolů sházel,

a venku na hrot sudlice

je schytav, chechtem doprovázel.

Pak na královský táhli hrad,

– jich vůdce jest Jan ze Želiva –

a, chraniž Bůh! té chvíle snad

královna není více živa.“ –

„Již ustaň!“ přerušil jej král;

jak zběsilý se s křesla vzchopil,

a dýku v ruce, naň se hnal,

že málem v jeho hruď ji ztopil.

Jen rychlý dvořenína hmat

překazil děsný výbuch hněvu:

však za to Václav jal se lát,

tož hlasem, podobnějším řevu:

„Ha, při sám Bůh! že udolám

jak lítou zvěř tu mrzkou láji;

dost síly ještě v paži mám

a dosti přátel po všem kraji.

Zlomím té lidovlády moc,

a nevázanost zkrotím luzy,

i kdybych třeba na pomoc

měl svolati všech pekel hrůzy!

A pomstu svoji nasytím

budoucím věkům na výstrahu;

já vyhladím, jak Nero Řím,

jich klaté hnízdo – celou Prahu!

A pak – a pak“ – zmlk’ náhle král

a ruku matnou k srdci nesl;

bolestným řevem se zachvěl sál,

a Václav bezduch k zemi klesl. –

A rytíř cvalem k Praze jel,

skon krále věstit nenadálý;

jak Prahu král však ztrestat chtěl,

šetrně rouškou mlku halí. –

Král pohřben jest. A nevidět,

by nastala v čem lidu změna;

ten bloudil ještě mnoho let,

však Praha – byla zachráněna.