Smrť Lukanova.

Být větším doby své, je velká vina,

být lepším jí, toť teprv kletba hrozná;

ve svoru obého je velduch třtina

a brzy strašný obého trest pozná.

Tak myslil Lukan. Kynul otrokovi,

leh’ na lože tu proklínaje chvíli,

kdy Senekou představen Neronovi...

Teď za to dal si otevříti žíly.

Byl větším tyrana – to k zmaru stačí.

Byl lepším tyrana – teď musí zmizet.

Co s moudrostí mu strýc? Co žena v pláči?

Čas nejvyšší plod ctnosti svojí sklízet,

jeť vinou doby jen, že zraje v krvi.

Však jeho báseň, torso příští době,

té k vůli mohl okamžik jen prvý

se zachvět, zapírat, být třtinou v mdlobě.

Však posléz co i s tou? Výš pravdu cení

a přísnost reka, vzdor své mužné síly.

Můj pozdrav, strýče! Ženo, políbení!

A klidně dal si otevříti žíly...

My všichni, po věcích kdo jdeme za ním

a doby tyranství a tíhu nesem,

laur laciný dnes tisknem ku svým skráním,

však před bohem se vlastních ňader třesem;

jichž Nero doba je – ó proč jsme větší?

Být lepším skoro ani zázrak není,

však za obé trest ve smrtelné křeči

my odnášíme v stálém utrpení.

Svou každou knihou otvíráme žíly,

a naše krev z nich teče tiše, tiše;

v ní vzruch a vzlet a nadšení, dar síly

a teplo, žár jak z plné slunce číše.

Po boku rozum – strýc Seneka stojí,

u nohou žena – rozkoš lásky marné;

my klidně paže nastavujem dvojí

a otrok bodne, paprsk krve parné

se valí dál a zas a dolů stéká,

až srdce v slední zastaví se křeči,

zrak upřen klidně v kout zří, kde Smrt čeká. –

Však než náš Nero lepší jsme a větší!