Smrt Mikuláše z Husi.

Odjíždí z Prahy na komoni,

meč pádný po boku mu zvoní,

a chmura stíní jeho hled.

Před branou města náhle stanul;

hněv ve zracích mu ohněm zplanul,

když obrátil se k Praze zpět:

„Ó město, plno sket a tmářů,

a odpadlíků, pletichářů,

a plno vád i rozporů!

V tvých zádech se další pobyt hnusí

poctivci Mikuláši z Husi,

věrnému sluze Táboru.

Jen drž se Říma – antikrista!

Však přijde čas, kdy pomsta jistá

i na vás bleskem přikvačí.

Já zaklínám se jménem Boha,

co budu živ, že moje noha

v ta mrzká místa nevkročí.“

A koně bodnuv dále jede.

Tu z Mariánské pouti vede

kněz tlupu zbožných v procesí.

Tím pestrobarvým lidu zjevem

a stera hrdel chvalozpěvem

se pod ním komoň vyděsí.

A v ráz se vzepnul divou mocí,

že, než kdo přispěl ku pomoci,

kles’ jezdec k zemi povalen.

Jak bezduch v krve slapu leží;

však milosrdnou rukou kněží

do Prahy zpět je dopraven.

Zde rozhlíží se, přišed k sobě,

v čí nalézá se složen kobě?

Zda hostitel mu jesti znám?

Ó jak se zhrozil táborita,

když poznal, kdo mu útul skýtá,

žeť arcibiskup Albík sám.

Škol pražských druhdy vzácnou zdobou

a u předešlých králův obou

osobním slynul lékařem;

teď v katolickém světě celém

jest předním církve hajitelem

a nejbystřejším písmařem.

„Já zapřisáh’ se jménem Boha,

co budu živ, že moje noha

nevkročí více do Prahy;

a nyní,“ zalkal bratr z Husi,

„mé svědomí mě kárat musí,

že nezdržel jsem přísahy.“ –

„Ó nikoliv! Tys po úraze

pomocí dobrých rukou v Praze,

kde se ti léčby dostane.

Ač jsme se druhdy střetli v boji,

já pod jednou, ty pod obojí,

zde bratři jsme a křesťané.“ –

„Tvá slova mír mi v duši lijí,

teď zvlášť, co smrti osten čiji,

a Hospodin mě k sobě zve.

Ó dovol, ať kněz táborita

mně v pouť tu duše pokrm skýtá,

chci umřít věren víře své!“

A arcibiskup, ač to bolí,

k žádosti nemocného svolí.

I přišel táborita kněz.

Ten zbožným vlastní církve slovem

blahost mu líčí v světě novém

a chystá cestu do nebes.

Pak opět k nemocného loži

přistoupil arcisluha boží,

lék ubohému hosti nes’.

Však příznaky mu věstí nové,

že sečteni jsou hosta dnové,

a zesnouti mu ještě dnes.

A proto vlídně k hostu vece:

„Jsa s Bohem smířen, nechceš přece

odjíti s hněvem na Prahu?

Tys vkročit sem se zapřisáhl,

nešťastný pád, hle! k nám tě vtáhl,

nezříš v tom boží ostrahu?

Ač víckrát jsme se střetli v boji,

já pod jednou, ty pod obojí,

cedíce drahou vlasti krev:

zde pod společnou střechou oba

nás boholibá svedla doba,

zde mizí rozkol, mizí hněv.

I doufám, že se jednou sklene

nad prorvou vlasti rozdvojené

most náboženské svobody,

jenž pod jednou i pod obojí

k společné tiché práci spojí

znepřátelené národy.“

Nemocný, jakby prorokovu

naslouchal nadšenému slovu,

naň zjasněný upírá hled:

pak u blahostném vece jevu:

„Zde, pane, není více hněvu!“

a k srdci matnou ruku ved’.

Chtěl ještě více knězi říci

na slova naděj vzbuzující,

však mdlobou schvácen nemoh’ dál;

jen „amen“ ze zsinalých retů

zalétlo k arciknězi kmetu...

Mikuláš z Husi dokonal!