SMRT MISTRA JANA HUSA.

Zřím bílý balvan ve stromoví stínu,

a na něm zlatá zvěst se skvěje,

temně hučí vlny Rýnu,

jak hlásaly by dávné děje. –

Oj! Znám jej z dálky muže toho,

jejž pestrošatý zástup vede;

jde zvolna, čtu mu z tváří mnoho

i myšlenek i trýzně bledé.

On nedbá skřeku, nedbá křiku,

lid podívanou musí míti,

snad vzpomíná, vždyť v okamžiku

lze přehlédnouti celé žití.

Byl jednou čas, kdy slovo jeho smělé

se šírou síní ozývalo,

zněl ohlas z mnohé duše vřelé

a často též i žárem zaplálo.

Sám král jej kdysi přízní ctíval,

leč milost trůnu nemá stání

i zarachotil bouře příval

a římské lůzy znělo proklínání.

Vše schvátil kletby dým a plamen

a zpupní popi se třásli zlostí,

kde pravdu hájí tisíc ramen,

ni tisíc lží ji nevyhostí.

Pak přišly bědy dlouhým řadem,

sklep byl mu říší, biskupové štvali

naň smrad, prach i zimu s hladem,

on snesl to a stál pevně jak základ skály.

A nyní kráčí v chátry davu,

jež jest jak orkán rozháraný;

v něm vidí i však mnohou drahou hlavu

a dává „s bohem“ na všecky strany.

Teď stanul; již z hranice

jak černá věštba kouř se valí.

Jen palte! Tělo zhyne sice,

leč duch hlásat bude pomstu v dálí!

Náš Huse! Ctí je tvoje hana;

z tvé koruny jde větší záře

než z té, jež zdobně sformována

nám vrhla tě do žaláře!

Můj lide český! Lide drahý,

hle jak se svět a doby mění,

kde jsou Tvé staré víry dobré mravy

a kde tvé čestné pevné předsevzetí?