SMRT NA HRADČANECH.

Na Hradčanech vítr zpívá,

bezohledný, studený,

smrt se v mrtvá okna dívá,

píše něco do stěny.

Do staletí prachu píše,

píše písmem krvavým,

komnatami v šeru tiše

krokem prochází se mdlým.

Něco na zub sobě hledá, –

už zde mnohé proklála!

A smrt studená a bledá

náhle státi zůstala.

Ejhle! Tady něco zřela,

tady se dá něco brát!

a již spěchá v síň jak střela,

kosu zdvihá bílý hnát.

Proč však, když už sklát chce reka,

náhle prchá zpět v svou sluj?

Smrt tam uviděla „C. k.“,

odplivla si, řekla: Fuj!