Smrt Oliviera.

Juž Olivier, že jest raněn, cítil.

Tu naposled meč v pěstě obě chytil

a v divém vzteku začal sekat kolem,

až krev a krev a krev tu tekla polem,

jak plátno rozťal jednomu štít zlatý,

jak třtiny krušil oštěpy a pláty,

z krunýřů lítala tříšť na vše strany,

jak z dubu kůra, když je bleskem zdraný.

Kdo takto by jej viděl, musil říci:

Ten rek je poklad! To je anděl mstící

a dobrý jistě vasal svého pána!

Meč bleskem byl a hromem byla rána,

Mont José! Bůh! a Karel! při tom volal

a nejvíc Roland! Tento neodolal

a mrtvol nakupených celým stohem

se k němu prodral, aby dal mu s bohem.

V tvář pohléd’ mu. Ta byla děsně bledá,

jak nebe, když se na něm luna zvedá,

po délce jeho těla krev jen tekla

a byla horká jako láva z pekla,

kol zemi barvila do fialova.

A dobrý Roland nemoh’ říci slova,

jen cítil, Francie jak vdovou bude

po tomto reku, dědictví jak chudé

jsou po něm ostatní a jak svět celý

jak sirotek, jak císař osiřelý

tou bude ranou, jakby ztratil syna,

jak opláče jen toho paladina!

A co tak Roland přemítal, v té chvíli

již bez smyslu se náhle s koně chýlí

tak dojat bolestí nad druha ztrátou.

Však tento mroucí v přilbu jeho zlatou,

by vzkřísil jej a zvolal k povinnosti,

sek’ s divou silou v neurvalé zlosti,

až proťal ji, až cítil Roland meče

svist vlasy projet, rázem mdloby křeče

střás’ s duše, na koni se vztyčil prudce

a Oliveru obě chytil ruce

a bolným hlasem pravil: „To mně, bratře?

jsem Roland přec!“ – V zrak mroucí jemu patře

jak sítí chvěl se, když v ně vichr duje;

mdlým retem Olivier pohybuje

děl: „Vím to, drahý, odpusť, vidím tmíti

se celý svět... však ty dál musíš žíti,

ne omdlévat, já volal tě tou ranou

zpět k práci nové!“ Sklonil hlavu stranou

a v objetí se druha svého zřítil.

V tom strašnou chvíli blížiti se cítil,

i ztratil zrak i sluch, sjel na zem prudce

a mechanicky sepjal mdlé juž ruce

a vyznával se, šeptaje, z všech hříchů,

svou řekl divokost, svou řekl pýchu

a nezatajil ani ten hřích sladký,

jenž tak se trestá proto, že tak krátký:

hřích milování děvčátek a paní.

I začlo proň to těžké umírání,

rty chvěly se a Roland tušil pouze,

co zmírající říci chtěl v své touze:

„Svůj ráj mi otevř, Bože svrchovaný,

za všecky moje v nevěřící rány

a žehnej Karlu i Francii mojí

a nejvíc Rolandu, jenž vedle stojí!“

Dál nemohl, rty počaly se chvěti,

pad’ na zem, jak byl dlouhý, ve objetí

jej tiskla smrt juž. V dálce kdes vyl šakal

a Roland hlasně nad přítelem plakal.