Smrť Orfeova.

Dav šílených žen thyrsy místo zbraně

jej ubil uštvaného, a pak s těla

šat sedrala mu divá smečka smělá,

a v tygrů plen jej vrhla. Kolem stráně

se tměly jeho krví. V houští laně

se chvěly děsem, hrůzou oněměla

druž ptačí, skála, která k nebi čněla,

se třásla vraštíc hněvem chmurné skráně.

Smrt hrozná to, a přece velkolepá!

Žil nadšením a toto gigantické

jej schvátilo a jak bůh padl velký.

To lepší přec. Nás uštve závist slepá,

pak o to, co v nás velké jest a lidské,

i nad hrobem se rozum brousí mělký.