Smrt Pariniho.

Již záchvat přešel, volnějším se cítil,

a z křesla vstal. – Hle, mohl přejít pokoj

bez sluhy pomoci, přistoupil k oknu

a trnul žasem. Jaký byl to západ!

Nad Milanem, hle, plálo moře světla:

štít každý, každá střecha, každá římsa

jak démantové hroty plny jisker

se míhaly, to okno bylo topas

a ono rubín žhoucí do krvava,

i kouty ulic odlehlých a prázdných

se skvěly zlatým prachem. A to nebe!

To výheň žáru dnes! I zdálo se mu,

že nikdy ani v sladkých dobách dětství

a mladé bujnosti a mužné síly

zrak jeho nebyl takto pronikavý

a chápavý, pít v sebe také světlo!

I pil je hltavě, až zřítelnice

mu přecházely, při tom usmíval se

a opět zpátky ku městu zrak stočil,

jež před ním hořelo jak výheň Danta,

jež druhdy šlehal důtkami své písně.

A myslí jeho letělo to vírem;

dny chudoby o suché kůrce chleba,

dny tuhé práce a dny tajných tužeb,

dny úspěchů s úsměvy krásných paní

a sladkým zpěvem jich, dny hojných kvasů,

při kterých ovšem sedal jako Cato

a nepozorován přec pozoroval,

dny plodné práce v středu milých žáků,

dny resignace a dny pokoření...

Z všech nejvíc jeden: bezbranný a chorý

kdy na ulici padl bez pomoci,

kdy cítil v srdci nejvíc bídu svoji

a opuštění všemi na té dlažbě.

Pak bouřné dny a scény revoluce

a davů potupný skřek, ztroskot říší

a novou dobu lidstva na obzoru,

kam vejít neměl, již zřel duchem pouze,

jak Mojžíš svatou zemi s hory Nebo.

To vše tou řekou světla vrátilo se

v zrak zpitý, jejž nemohl odvrátiti

od feerie nebes! – Ustoup' zpátky

a beze slova klesl v náruč sluhy,

jenž za ním stál a nemoh' pochopiti,

dnes odkud taká síla v chorém kmetu.

V té chvíli osudné „byl“ šept' již Osud.