Smrt posledního Přemyslovce.

Král Václav káže: „S brannou mocí

potáhnem v zemi Polanů;

již zděděnu mám po svém otci,

mně upírají korunu.

A v čele soupeřů mých stojí

Mazovské kníže, Lokýtek;

nuž, uhlídáme, v zjevném boji

zda Čech či Polák lepší rek.“ –

Přes Čechy táhnou, přes Moravu,

a v Moravě se zastaví,

až vojsko další na výpravu

se osvěží a zotaví.

A Moravan rád bratru Čechu

přátelské nese pozdravy,

pohostinnou mu skýtá střechu

a milé strojí zábavy.

Mají-li bratrskou kdes pitku,

zanotují si „Novou“ hned:

„Kolik že polských těch Lokýtků

se vejde český na loket?“

Tak posměšným si Mazovského

půjčují terčem zábavy;

však mladistvého krále svého

přípitkem hojným oslaví. –

Král v Olomouci s hrstkou lidu

v klášteře byt si vyvolil,

by čas ten v ducha volném klidu

a obřadů všech prázden byl.

Teď na pohovce odpočívá,

chtě, znaven jízdou, pookřát;

že letní znoj však tuze zhřívá,

uniknul v stinné chodby chlad.

Ó jak ten vzdoušek libě chladí!

S jakou jej chutí ssaje král!

A rychle, an mu v dechu vadí,

kabátec celý rozepial.

Tu muž, jenž v koutě skryt se choval,

přerušil náhle jeho chod;

a nežli král se vzpamatoval,

jej třikrát dýkou v prsa bod.

Vrah rychle zmizel v chodby šeru,

král omdlévaje k zemi kles’;

však užuž v hlasných ozvěn steru

se povyk dlouhou chodbou nes’.

Přichvátal opat s kněžstvem mnohým

i všechna krále družina;

ó hrůza hrůz! Smrt nad ubohým

již peruť temnou rozpíná.

Král zvolna pootevřel oči,

v nichž slední zákmit žití plá,

je matně po svých druzích točí –

a přerývaným hlasem lká:

„Tré korun měl jsem na své hlavě,

tré těžkých ran teď v prsou mám;

koruny krok můj hnaly k slávě,

z ran těžkých záhy dokonám!

Již do rodné se vraťte země

z osudné této výpravy!

Tam třeba vás! Tam sobců plémě

se po mé smrti dostaví.

Ó ujměte se osiřelé!

Vím, že ji mnohá stihne strasť,

a hleďte zachovati cele

mou milovanou, drahou vlasť!“ –

Než po té noci proslzené

nadešlo nové bílední,

král skonal; Přemyslova kmene

jím uschla větev poslední. –

Již se sklopenou vojsko hlavou

žalostnou domů nese věsť,

a ne, jak snilo, před výpravou,

vítězoslávy ratolesť.

Kdo mladého byl krále vrahem,

je těžko říc’; však tuším přec:

na Přemyslovci slibném, drahém

tak moh’ se mstít jen Vršovec!