SMRT PRIOROVA

Již starý Pavlán ustal ve svém čtení,

ve zraku zaschlém dávné síly není,

leč slzy líti;

je v starých knihách mnoho temných věcí,

a bílá hlava padá zlehka k pleci

pod váhou žití.

Je večer všeho. Množí ticho cely,

do okna zírá mráček zkrvavělý

a žalně pěje

o mnichu, jemuž možnost byla přána,

v ten večer vzíti z rukou svého pána

smrt bez trofeje.

Dnes prvně prior dotčen byl v svých citech,

zřel stíny šumné vláti po ambitech,

jsa jimi ovát,

vše, s čím byl splynul ve svém malém světě,

zřel v těchto stínech předmět po předmětě

blíž předstupovat.

Zřel celý konvent. Mlžný obraz tváří,

jak vynikají z temna v refektáři

a po tabuli

jsou vážní, smutní, nesdílní a tiší,

však skryté muky do knih velkých píší

stem majuskulí.

Zřel nitro chrámu. Zásvětní plam svící

a sochy v transi ruce spínající

nad kryptou hrabat;

a ještě akkord cítil, jak se taví,

jejž zanechal hrom varhan rozlehavý

po zmlklém Stabat.

Pil prostor plný obětního pachu,

se svitem oken v chromatickém prachu,

jak sny se pijí,

zřel nahosť stigmat, která svatí měli,

a lyry zlaté mezi archanděly

bez melodií.

Zřel za mřížemi hrob Božího Syna,

jejž hlídá lampa neklidná a siná

a duši dere,

chór bratří slyšel, k němuž mlčky vstali,

jejž sordinuje jemný smysl dálí,

pět Miserere.

A viděl zlato monstrancí, jak třeští,

třpyt perel bledých kane v truchlém dešti,

jak v slzách jeho,

a slyšel potom sjíti se svých retů:

proč, bože mrtvých, nevrátil jsi světu

mne nešťastného?