SMRT PŘIŠLA KE MNĚ KDYS...
Ano. Docela tiše však. Překrásná, podobna víle,
po špičkách kradla se smutná a bledá
ku mému loži, kde podušky hořely bílé – –
Šla, jak když milenka miláčka hledá –...
Však rubáš nechala venku, citlivá žena
a přišla bez kosy, aby se nelekla duše...
Jen v bílé sněhové dlani smutné té Paní
neslyšně povzdechla palma a černé lilije na ní –
Ach, jak mi voněly tenkrát předtuchou tajemných cest!
A tak se blížila krásná a bledá
jak ta, jež milenců hostinu hledá –
a tak se přikradla k loži v růžových zásvitech ranních
s černými vlasy, jež tekly jí po bílých skráních
jak smutné lijany hřbitovních vrb.
A mávla palmou. V hrdle jí zazvonil pláč.
Však tu jsem potopil smutné své zraky do její vznícených očí
a náhlou modlitbou Žití výsknul můj divoký pláč...
Bože, já hleděl v ty čarovné, hluboké zraky
a já ji silou strh’ k sobě, tu Ženu bílou a krásnou,
a v horoucí vášni ji líbal, než hořící ohně v ní zhasnou,
a vpil se jí v plamenná ústa i v nachově rozžaté tělo,
až lůžko bělostné v divokých vlnách se chvělo.
Ach, Bože, my jsme se zpíjeli tak dlouho, tak dlouho...!
Pod námi bělostná těla zlámaných palem se chvěla
a z černých uvadlých květů zazněl k nám nový pláč Žití.
Ach, čím že zaplakal? Hrůzou, v níž tajemné svítí
jak z dálek přes mlhy, kde kvítí do plodů zraje...
Nám v duších rozkvetla Pohádka máje.
A kraj se prozářil – závojem květů se potáh’,
modrými mlhami Griegovy písně se nesly –
Do dálek moře se vzdulo a hučelo v obrovských notách
a do vln andělé zlatými tepali vesly.
A nad ním Paní šla – – – Překrásná, podobna víle,
pryč v dálku kráčela, kde nové tušila květy – –
Pod ní se bouřilo moře a pěny se vzpínaly bílé
a do nich házela Paní své z lůna jí pučící květy.
Ó, bílé lekníny, zplozené výkřikem Žití,
jak smutně sníte, když měsíc jde hladí –
pohledem na vás se nitro mé do ohňů nítí,
neb ve vás žiju a vidím své Mládí.
A budu se v extasi na vás vždy dívat
a budu slouchat jak srdce vám buší
a budu touhou mřít a budu zpívat,
až do vás vezpívám celou svou duši.