Smrť Raffaellova.

Plál posledním již ohněm Aventin.

Hle, slunka paprsky, jež hasnulo,

své zlato dštily v okna paláců

a v střechy domů, chrámů zlacených,

jichž nepřehledné rostly směsice

dál v strany všecky, kam se nesl zrak.

A v záplavě té věže nádherné

se v azur pnuly bujně, nezkrotně,

jak zlaté trůny dávných Neronů,

jak chtěly by se v báň až vyšinout

a žhavé slunko strhnout na sebe,

své bujné krásy v hrdém vědomí.

Nad Věčným Městem ve hře koketní

se utkal paprsk s rudým paprskem

a plál a smál se v zlata zátopě

a milliardou chvěl se polibků

na družných vlnkách moře klidného,

kam pršel v jisker zářném lijavci

a splynul v líné vlnky Tibery,

kde líbal se a honil s rybkami

a mladým dívkám stlal se do vlasů,

jež pěly písně v lehkých gondolích

a proháněl se s nimi hladinou.

Pak vyhoupnul se lehce v paláce,

v jich lesklá okna, štíty zlacené,

a hořel jako řady věčných lamp,

když vzplanou na oltáři nebeském;

pak přesmyknul se v sterá návrší

a v zahrad klíny, kde květ zaváněl.

Pak skočil v krásný Monte Pincio,

zkad planou k nebi keře růžové,

jal svojí září hrdý Aventin,

jenž k báni ční a koupá v azuru

své zlaté střechy, pak se rozletěl

na tisíc jisker v zářný diadem,

jenž utkvěl v zlatých chrámů kupolích,

zkad naposled se ještě zadíval

v to krásné město, v jeho ulice

a v posled zaplál domů střechami.

A zlatá koule slunka ztopila

se za moře kdes v bájnou světů říš,

v krvavé lůžko, jež si ustlala

ze samých růží, a kde na stráži

se rděli obři v hávech nachových...

A dlouhé stíny v zmatku prchaly

pryč od vln moře v strany opáčné

a dál a dál, kam oko nesáhlo,

a zapadly kdes v moře Apennin...

Tak obr klesal v růžový svůj hrob.

A v jeho skon, v ten jisker vodopád,

jenž s kupolí se kácel na střechy,

a v zlatých kapkách rděl se, jiskřil, plál,

jak žhavé zlato by tam někdo lil

a zlatým kyjem rázem rozstříknul –.

V tu stínů hru a zápas paprsků

zřel zaroseným okem genius...

V nádherném lůžku v kruhu hodnostů

a kněží Říma, v žáků směsici,

z jichž očí zřela bolest bezměrná,

dlel Raffaello Santi ď Urbino.

Smrt na čelo mu tiskla pečeť svou.

Dnů několik již stenal v horečce,

jež vracela se novým záchvatem,

že mladé tělo tříšťkou bylo již,

jen slabou třtinou v proudech Tibery –

však duch, ten kolos, posud velkým byl

a posud mával hromnou perutí

jak hrdý orel, jenž je v zajetí.

A jeho zrak, v němž dosud plápolal

jinošský záchvěj, s bolem tragickým

se pásl v moři zlatých jiskérek

a zahleděl se v nerovný jich boj

s vítězným stínem, v jejich pád a skon.

Pak vzhlédl k báni, jež se temnila

jak černý příkrov skleslý na rakev,

kam položeno tělo mrtvoly –;

a z jeho oka slza vytryskla,

ta poslední, až ze dna duše as,

v níž genius se celý obrážel –

a ret mu šeptal: „Tedy – naposled –!“

Vzdech vyrval se mu z útrob sevřených

a mroucí oko mrtvě zíralo

kams v nekonečno, duch co prolétal

snad Italií silou poslední.

Tam jeho děl se stkvěly pomníky,

ty monumenty, jež kdy smrtelník

si božskou prací v azur vytýčil;

jich řadou létal, která rostla mu

a šířila se strany na obě,

že nestačily mocné perutě

teď od začátku v konec zasáhnout.

Jen mroucím zrakem zřel z ní vyrůstat

ty pyramidy ducha lidského,

z nichž Vatikán se klenul nejvýše.

Zřel Pandolfini v smavé Florenci,

kde ve náručí krásné Madonny

tvář něhyplná děcka tulí se,

zašuměl v klenbách Villy Farnesi

a rozpjal peruť v kapli Sixtinské

a Vatikánu hrdých prostorách.

Spěl řadou stanzí, v slunné loggie,

jichž stropy mluví bible dramatem,

kde znovu žije císař Konstantin.

A v mnohé zalét’ chrámy, paláce,

kde září velké oko Madonny,

neb Cecilie svatá v extasi

kde volá k nebi vroucí modlitbou,

neb křížovou kde cestou kráčí Pán.

A v posled sletěl v dílo poslední,

když žáci strhli těsnou záclonu,

zřel v ustrašené tváře křesťanů

a v apoštolů zraky planoucí

na zářný, stkvoucí Pána obličej,

na hoře Tábor jak se proměnil...

Pak sklenné oko k temné obloze

se připnulo, kde první hvězdička

se jasně leskla v prázdném koberci –

však Raffaello smrt z ní viděl plát

a rtové šepotali: „Naposled – – –“

Již v krásné nebe přibývalo hvězd

jak včelek v louku, květ když zavoní,

až zaplanulo ohněm plamenů.

A v jejich středu rděl se Orion

jak zlatý kříž v oltáři oblohy.

Tu Raffaello zvednuv k němu zrak,

zrak ztrhaný a vzňatý bolestí,

hnul bledým retem v tichém šepotu:

„Tam – vizte, přátelé – tam nahoře –

ten rudý kříž – toť maják zářný můj –

a vizte v něm dva bílé holoubky –

jak líbají se v křídel objetí –

a letí níž – pro mého ducha jdou –

a zas jsou níž – již brzy budou tu –

dva holoubci – v nich celý život můj –;

Toť láska – k umění – ten jeden z nich –

ten větší, bělší – a ten druhý je

má Fornarina – již jsem miloval –

a jejíž tvář jsem vdechl Madonně

té nejkrásnější – v Kapli Sixtinské –

s tím velkým okem – plným zbožnosti –.

Již slyším je – již jsou mi na blízku –

jak usmívá se moje Madonna –

a vzpíná náruč – jako k děťátku – –.

Tam usednem si – v zlatý Orion – –

tam budu snít a na Madonnu zřít –

a žít jen lásce – k ní a – k umění – – –“

A lehký vánek – let snad holoubků –

se zhoupnul v lůžko, v kadeř mistrovu

a ve svých vlnkách odnes’ vzdechnutí,

jež vyrvalo se z hrudi naposled...

Když pak se prelát z okna naklonil,

tu zdálo se mu, jak dva holoubci –

tak bílí, lesklí jak dvě hvězdičky,

se nesli tiše k světel zátopě

a sedli tam, kde rděl se Orion,

jenž rázem vzplanul velkým plamenem.

Tak do hvězd ustlal hrob svůj genius.