SMRT STARÉHO LUKÁŠE (II.)

Kráčí Lukáš opálený,

s ramena se kosa kývá;

kráčí dnes tak unavený,

toužebně se ke vsi dívá –

nu, zde aspoň hřbitov již.

Tu jsme doma. Starý kříž

sladkých lůžek řady střeží,

dědů, otce, ženy, matky

znavené tam hlavy leží –

Věru doma! – Mezi vrátky,

hle, tu ještě jeden druh:

Kmotr hrobník. – „Pozdrav Bůh.“

Klapla vrátka, vrzá klíč,

na ramenou blýskl rýč.

„Nu, tak pojď. Jsme ode dávna

muži téhož úkolu.

My patříme pospolu:

rolník, hrobník – i ta bílá,

která za hřbet se mi skryla –

Nu, jen nech – je řeč to správná.

My přec nejsme Němci tady,

můžem si to říci, brachu!

Já, když jsem byl chasník mladý,

s koňmi křičel čehý, hot –

tu jsem taky v Němcích sloužil –

No, tam bylo vždy dost strachu,

tam se nocí po vsích ploužil

kolohnát, že prý „der Tod“ –

S Němci ovšem boj je tužší,

než z nich dostaneš tu duši.

Jim vaz třeba lámat silou,

na to musí býti chlap!

Ale my – my přece máme

v loktušce tu kmotru bílou,

pěkně si s ní povídáme

lichotky a žerty steré,

ona nás kol krku bere

jako k tanci – klapy klap! –

No tak vidíš! Zvlášť já tady:

oseju si brázd svých řady

a pak obilí zas srážím –

Myslíš, že si málo vážím,

když to dělá jiný s námi?

To je přece v pořádku! –

Tak jen mi tam do řádku

ustel, bratře, vedle mámy!

Beztoho již na mne kývá,

ťuká jako v háji žluvy –

a já chci již za ní jíti!“

Udiven se hrobník dívá:

Ten dnes nějak divně mluví!

„Ale strýče! Jste jak kvítí –“

„Které dnes je plné rosy,

zítra ohni dáno bývá! –

Ba, tak jest to s všemi námi –

Pamatuj, tam vedle mámy!“

Měsíc plá a v něm dvě kosy.