SMRT STARÉHO LUKÁŠE (III.)
„Otče,“ – Lukáš vraští brvy –
„vždy se shledá trochu mrvy –
schválně dělat ji, mou prací
nebývalo sice v žítí.
Ale včas ji vykliditi,
aby tím, co zemi vrací
slabost všeho stvořeného,
milosrdnou láskou Boží,
láskou toho, jenž i smetí
v zlato umí obraceti,
rostlo zas na půdě jeho
nové, čisté, zdárné zboží –
to je též přec naše péče. –
Vyznávám se, v duchu kleče,
před Bohem a, otče, tobě,
přiznávám se k chybě, mdlobě,
k provině své všeliké –“
Jizbou táhne veliké
smíření a zasvěcení.
A na bledá ústa kmeta
v láskyplném políbení
v květu hostie pak slétá
Beránek, jenž sňal hřích světa.
Svatý olej světí čelo,
sílí ducha, léčí tělo,
aby zrádně neumdlelo
ve zkoušce své poslední –
A jak když se rozední,
starý Lukáš dobrou tváří
do setmělé jizby září,
když na křížek Pána Krista
horečné své rty pak vtiská.
Hospodář tu s hospodyní,
malí vnuci kolem klečí,
sousedé se tlačí v síni.
Ale jak nad skalní skrejší
slunečko svůj nejkrásnější
červánek dá naposled,
tak ten sedlák, který vždycky
mlčky konal heroický
úkol svůj po mnoho let,
v západu teď svého záři
žehná, loučí s krásnou tváří
se všemi se touto řečí:
„Byl jsem sedlák. Ještě jsem.
Slunečko mi hřálo zem,
s níž mu osení mých vlny
šeptaly zpěv chvály plný.
Stará píseň, tuze stará –
Začne skřivan, posel Jara,
potom hebkých pentlí smích,
máky, orlíčky a chrpy,
pak sbor klasů vousatých,
a na konec – kosa, srpy.
Slunko, které vyhýčkalo
veškeru tu krásu z hroudy,
sežehlo ji svými proudy
a pak zralé pod srp stlalo
bílý klas i útlé kvítí – –
To je stará píseň žití;
a tou písní nyní sám,
děti mé, já umírám:
Slunečko mne povolalo.
Slyšte, děti sedlákovy!
Moudrost svou vám Lukáš poví,
tu kterou vždy hlásat slyšel,
kdykoliv si v parný den
s pluhem, s kosou v pole vyšel,
anebo, kdy za neděle
nesl tam jen roztoužen
nástroj jeden, srdce celé.
Byl jsem sedlák, ještě jsem:
moudrost tu mi dala zem.
Zelené vstává
stéblo ze země,
lehce a jemně
fábory šumí,
zahrát si dává
kde jakou kdo umí,
větřík i cvrček i komár i pták.
Všecko je plesové, všecko je svěží –
Ale čas běží,
a obilíčku nad hlavou
ohnivě plane nebeský znak –
A klas, sotva že odkvete,
sám poddává se změně té,
a žloutne a bělá,
až napita celá
je bytost jeho v pokoře
barvou tam toho nahoře.
Blah, když dosti odtud pil!
Plný světla, plný sil
chleba dává hospodáři,
Bohu slouží na oltáři,
a co z něho v zem se klade,
vstane zase v kráse mladé.
Zmařit se nedá
ta drobná věc bledá!
Ze země živo k slunci zas žene,
co sluncem bylo prozářené – –
Však zbloudilec, jenž v stínu skryt
věčné jaro chtěl jen mít,
nechtěl v horku slunce stát,
nechtěl v sebe přijímat
barvy nebeského krále,
ale marným travěnkám
mínil podobat se stále –
ah, ten zmařil žití dobu,
zmařil, bloud, i sebe sám!
Přijde čas a nevyzrálé
lehké zrno zelené
neobstojí v brázdy hrobu
a nevstane vzkříšené.
Slyšte, děti! Sedlák jsem,
však ne krt, jenž ryje zem!
Chci být skřivan, jenž se výše
vznáší nad svůj rodný lán:
Jest i jedna Boží říše,
v níž je slunkem Kristus Pán!
Života krása – Božím je darem.
Života radost – je potřebou duše.
Ať nechřadne suše
ve věku jarém
srdce, jež spjato je cévami všemi,
jak kořínky stéblo, s živící zemí –
Země však jedinou dárkyní není:
i ona jen splácí vyšší políbení!
Tož osení žití, jež pentlemi šumí,
v srdečné kráse svůj potrvej čas!
Ať křepelky hnízdo ukrýti umí,
ať písni dá vznik, ať potěší vás –
Ale to Slunko, jež svaté má právo,
ať najde je vždycky silno a zdrávo
a schopno a ochotno přijímat s nebe
dar vyššího zrání na podobu Sebe!
Ať nabývá váhy a nabývá chuti.
Povrch snad bude osmahlý, žlutý,
vnitřek však celý buď naveskrz bílý!
Ne zrno jedno – však družně se pojí
zrnečko k zrnku v souměrný klas.
Ne každý je stejné výšky a síly,
ne jeden klas tu samoten stojí,
celé však pole je oseto v ráz –
Bude se klásek v změkčilém bolu
vzpírat, by nebyl zavázán v snop?
Bude se vyhýbat mlýnskému kolu,
utíkat do jiných krajů a dob? –
Ať ve službu lidem, neb ke slávě Boží,
obětí družnou se s jinými složí,
jenom když uzrál v podobu Krista,
cena mu bude velká a jistá.
Na osetek pak v život věčný
též zbude podíl dostatečný!“