SMRT STARÉHO LUKÁŠE (IV.)

Oddychá Lukáš, oddychá trochu.

Na hlavu miláčku, studentu hochu,

položí ruku a mluví pak dál:

„Vy se teď na knihách učíte mnoho.

Také jsem knihou nezhrdal

a ten můj příklad vám dopovím z toho.

Netřeba stydět se časem svým pravým

za krásnou zeleň, za barvu země.

Jsme země děti! Buď zelený máj!

Šumně a křepce, však čistě a jemně

ve mládí vašem vše jásej a hraj!

Ale ta zeleň, již odstíny všemi

namíchal Tvůrce na paletě zemi,

ta přec je směsí – snad dobře to pravím –

jiných dvou barev, modré a žluté.

V tom tajemství je uzamknuté.

Netřeba, děti, zapomínat na to,

netřeba utonout v zeleném moři!

Dvojí ta barva nad hlavou nám hoří:

oblohy modř a slunečka zlato!

To druhé je plnost – to první je nic,

bludiště hvězd a létavic,

samo však – prázdno nekonečné,

možností pouhých dějiště věčné.

Ah, ta říše snů a tuch!

Tam my stavíme své hrady!

Třeba toho asi tady,

když nám otevřel ji Bůh;

třeba srdci ku rozletu

svobody a dosti místa –

ale, děti, říš těch světů

musí velká být a čistá! –

Proto přece zklamané

mnohé sny se v prázdnu ztratí.

Nejčistší modř vyvane,

k skutečnosti duch se vrátí –

ale blah, kdo po ten čas

jako bělající klas

z plnosti směl pít a zráti. –“

Stojí všichni, poslouchají,

podivením dech se tají.

To, co starý Lukáš praví,

všichni cítí v srdci kdes;

ale tolik, jako dnes,

mluviti ho neslýchali –

„Zda to starce neunaví?“

Ah, nechte ho hovořiti!

Jemu jistě z krajů Žití

Věčné Slunce teď již svítí!

Oči, jež tím sluncem plají,

pro svět se již zavírají.

Brzo na hrob Lukášovi

děti stavějí kříž nový,

a na jeho černý štít

ruka řemeslně píše:

„Podobna je Boží říše

člověku, jenž vyšel sít.“