Smrt sv. Doroty.

Stkvost kryli vzácný v města šumném reji

Dorus a Thea druhdy v Caesareji, –

svou Dorotheu, dívku mladých let.

Zjev její vábný podiv budil všady, –

jak duše ctnost, tak řídké těla vnady,

tvář spanilá, hled oka, něžný ret

a k sobě poutal všecky

ten úsměv na líci tak nevinný a dětský.

Ten pohled vábný, půvab něžné tváře

se pojednou stal poutem pro vladaře,

jenž na křesťany krutá pouta měl;

a pohled ten, jenž utkvěl v jeho duši,

mu ve dne klid a v noci spánek ruší, –

on vřelou touhou k dívce zahořel

a známo bylo městu,

že vladař Dorotheu zvolil za nevěstu.

Leč v odpověď když slyšel tato slova,

v zášť změnila se láska vladařova

a trpký úsměv kolem úst mu hrál:

„Ku lásce tvé jest srdce moje chladné!

Jím, vladaři, již dávno jiný vládne,

je celé k sobě na vždy upoutal;

v něm láska plane čistá, –

za svého ženicha jsem zvolila již Krista!“

Den celý vladař chmurně mračí čelo,

pak promluvil, co v duši jeho vřelo:

„Nuž měj si, panno, svého ženicha!

Sám s ním tě spojím ve objetí sladkém, –

smrt v popravišti tobě bude sňatkem,

ať srdce tvé víc po něm nevzdychá!

Však potupy a hany

bych pomstě průchod dal, – mám zákon na křesťany!“

S úsměvem na tváři, ne v žalu, pláči,

Dorotka v poutech k soudní síni kráčí,

kde vladařem sbor soudců svolán byl.

Jí svatý zápal v hloubi oka plane,

když nástroje zří k mukám uchystané,

kdy s přísnou tváří soudce Theofil

k ní mluví těmi slovy:

„Proč, panno, zdráháš se být chotí vladařovi?

Když bohatství, čest, rozkoš tobě kyne,

proč v dětském vzdoru štěstí hledáš jiné,

proč za mrtvým zrak tvůj se ohlíží?

Co vábí tě v tom náboženství novém,

jež původ má pod tesařovým krovem,

a jehož tvůrce visel na kříži?

Rci, panno, jakou cenu

tvůj Ukřižovaný ti chystá za odměnu?“

Dí Dorothea: „V ráje luzném kraji,

kde růže kvetou, sladké plody zrají,

kde vábí luhy věčnou zelení, –

tam duše čisté věčná láska čeká,

zdroj rozkoše, cíl touhy pro člověka,

jíž vášeň nekalí, čas nemění,

tam Kristus, ženich sladký,

co v světě ztratily, jim stokrát vrací zpátky.“

A s ochotou se k smrti panna chystá,

když soudce dí: „Nuž měj si svého Krista!

Meč provodí tě ráje do zahrad!“

Když svatou pannu vedou na popravu,

k ní Theofil svou ještě chýlí hlavu:

„Ty růže rajské viděl bych tak rád!“

A v smíchu volá za ní:

„Ta z ráje jablka mi pošli k ochutnání!“

Za městem v poli klečí panna svatá,

dlaň klade v dlaň a hlavu pod meč kata...

V tom tichne šum, dav žasem umlká – – –

Hle, pacholátko k Dorotce se sklání

a v něžném klíně dětskou drží dlaní

tři růže bílé a tři jablka

a s usměvavou lící

svým zrakem andělským zří k svaté mučednici.

Ta k pacholátku slova její byla:

„Jdi do města a hledej Theofila!“

I mizí v davu nebeský ten zjev.

Ťal mečem kat ve vzmachu prudkým rázem, –

jen tichý vzdech – a hlava klesá na zem;

ve bílý sníh se řine rudá krev

a stydne líce bledá...

A v městě pachole již Theofila hledá.

Již soudci v klín, – ač venku zima všade, –

tři jablka, tři bílé růže klade

a v řeči té svou zvedá k němu líc:

„Dle tvého přání, Dorotčiny rady

ti plody nesu rajské ze zahrady,

kde panna svatá kyne tobě vstříc.“

A z Theofila zraků

zjev krajů nadhvězdných již mizí ve oblaku.

Zří soudce plody krásy nevídané,

zří růží květ, z nichž rajská vůně vane

milosti kouzlem jemu do duše...

Vstal Theofil, dí vladařovi směle:

„I já teď věřím v Krista Spasitele,

jenž mluví ke mně v rajské předtuše!“

Než den se s nocí pojí,

sám jako mučedník již ztrácí hlavu svoji.