SMRT SV. FILIPA BENICKÉHO.

Na prostém lůžku v klášterní své cele

již světec umíral a hleděl v nebes výšku,

kde vstříc mu pěli nebes archandělé.

„Ó podejte mi sem mou nejmilejší knížku!“

tak řekl ku bratrům, již stáli v lůžka čele.

Jak nevyhovět poslednímu přání,

když bratr odchází a nevrátí se více?

Již knihu po knize mu nosí bez ustání,

však pořád marně jen tu knížku hledajíce.

„To není kniha ta, již přál jsem sobě, bratří!“

Ó marně po knize se ruka lásky shání!

Tu posléz krucifix na holé stěně spatří,

před kterým klekával muž svatý každodenně,

i vezmou svatý kříž a nesou neprodleně

jej světci náhradou za potracenou knihu.

Hle, oko hasnoucí zaplálo v okamihu

a duše chtějící již vale dáti světu,

se celá připíná na kříže svatou tíhu

a ruka třesavě ten poklad nese k retu.

A ku bratrům své vděčné oči zdvihá:

„Dík, synové, to moje byla kniha!“ –

V té knize rozjímal, v té knize vždycky četl,

v té přál se potěšit, než posléz k nebi vzlétl,

by stránku poslední, jež věčným světlem září,

si přečet nadšeně v tvář Boží hledě tváří.