Smrť sv. Methoda.

Co se to tam hemží cestou k Velehradu,

Snad to vlastověnky berou spolu radu?

Radu spolu berou, kde býť pohostinu,

Jak se rozděliti mají o krajinu?

Vlastověnky to tam nebdí o domovy,

Sedmero to bratrů chvátá k Methodovi.

Žádný nerozpráví, po tichu jdou všecí;

Což to ukrývají v hrudi tajné věci!

Došla jich zlá zpráva náhle o Methodu,

Že ho anděl smrti volá k nebes hodu.

Proto pospíchají tito věrní chodci,

Aby promluvili ještě k svému otci.

Tam již docházejí Methodova bytu,

Tichost odpovídá smutnému jich citu.

Již jsou u vnitř domu, však než k otci stanou,

Utírají slzy, jenž jim z očí kanou.

Netřpytí to sníh se ve slunečné záři,

Skvějí se to vlasy ob otcovu tváři.

Tvář co slunko svítí, hlava jak lesk sněhů,

Jest to věští prokmyt s nadhvězdových břehů.

Na ložci on leží, a má ruce spjaté,

Usta pohybují v modlitbě se svaté.

A když vidí svatých sedmero těch bratří,

S přívětivou láskou s lože na ně patří.

A jak obstoupají děti roditele,

Tak se vinou bratří k Methodovi cele.

Nepadá to rosa na bylinu suchou,

Řeč to padá svatá v mysl dobrosluchou.

Method jim všem žehná, a se s nimi loučí,

A je Christu Pánu ve stráž odporoučí.

A jsa blízek smrti, jak hlas jenom zdolá,

Horazda tu zvláště k sobě ještě volá.

„Dal jsem těmto krajům tebe za biskupa,

Jak si vyžádala svatá kněží kupa.

Buď jim otcem dobrým, veď si nenádherně,

Pas to stádo Páně, pas je vezdy věrně.

Kaž jim slovo Boží, kaž jim vezdy právě,

Vychovávej národ tento k Boží slávě.

Aby náboženství blahodějně kvetlo,

Především jim tvého příkladu sviť světlo.

Drž se Spasitele, drž se Christa přímě,

Drž se také jeho náměstníka v Římě.“

A to povídaje sotva ještě hlesá,

A své zraky mroucí zvedá na nebesa.

Líbezný to vánek nezavívá z jihu,

Jest to šepot duše k nebi na postihu.

Poslední z úst prosba Methodovi zněla,

Jakoby se palma dechem Božím chvěla.

Když duch jeho zbožný opustil svou schránu,

Otvíralo nebe pro něho svou bránu.

Na rtou však mu ještě libý úsměch tanul,

Jakby po nich anděl perutěma vanul.