SMRT SV. PAVLA.

Dnes Nero krvavý zas zlou měl chvíli,

vzdor zkrotit křesťanů že neměl síly.

Ten, před nímž bázní třásl se Řím celý

a s bohy Olympu i Joviš smělý

a před nímž plazí se a hřbety křiví,

psi vyjící, i senátoři siví,

jenž bohem zve se sám a z božství hávu,

ó běda, kdo by zář mu rval a slávu –

ten, ó žel, pomyšlení mozek rvoucí,

víc nebyl Nero velký, všemohoucí!

Teď lapen byl jak malomocné dítě

od Hebrejce a chycen v Pravdy sítě...

Stál před ním Pavel, apoštol dnes Páně,

dlaň v těžkých poutech, v záři bledé skráně.

Teď výmluvnosti božské pustil zdroje,

všel s caesarem v seč – vítěz vyšel z boje.

Meč dvojsečný, jenž v ústech jeho kmitá,

jest slovo každé, blesk, jenž se rtů lítá.

„Buď klet!“ řve Nero – a přec „Pravda“ říci

on musí v duši hněvem vztekající.

Zas myslí na to a zas pomstou šílí,

tu hrdou šíj on jistě k zemi schýlí.

A vytrh’ dvéře, eunuchům káže:

„Ať ku Ostii Pavla vedou stráže!“

Jej vedli v poutu na řetězu spiatém,

kde čekal Nero na trůně již zlatém.

A řek’: „Hle, pravda tvá jen v hroby vchází;

co Bůh tvůj, víra tvá, jež smrtí mrazí?

Nač váháš? Odřekni se svého bludu,

já, Nero, bůh tvůj, milostivý budu!“

Děl apoštol: “K té zemi duch můj nelne,

jen smrt mě vpíše mezi nesmrtelné!”

Vzkřik’ tyran: „Sem jméno tvoje vpíše v písku,

by vichr rozmetl je křídlem v trysku!”

Kýv’ rukou a krev tryskla jasnou září,

než purpurem se zakryl – v jeho tváři.

Však hlava světce zářící a skvělá,

ta k nohám skočila a slova hřměla:

„Ó bídný, v líce tvé, jež zlobou dýší,

já krví nesmrtelnost svou teď píši?”