Smrť sv. Školastiky.

Na Kasině hoře, v cele osamělé

vážný bratr sýlá k Bohu prosby vřelé.

Věštčí tuchou zírá v nadehvězdné kraje,

zdá se mu, že nebe sladkou hudbu hraje.

„Koho,“ bratr šepce, „nebe hudbou vítá?

Komu anděl Boží slávověnec splítá?“ –

A hle, v blankyt jasný holubice bílá

rychlou peruť vznáší, jakby touhou nyla.

Jakby nyla touhou po nebeské kráse –

a mnich svatý žasne, blahem usmívá se.

„Tys to, sestro drahá,“ volá v zanícení,

„toť tvůj duch mi dává slední pozdravení!“

A co světce oko v nebes modro vniká,

v říši věčnou spěchá – sestra Školastika. –

Krátká mine doba, bratr touhou hyne,

Benediktu sestra s nebes výšin kyne.

Jedna touha svatá v obou srdcích plála,

pro nebeské vlasti obou duše zrála.

Jeden hrob již spojil obou vetchou schránu,

obou duše vešly v nebes věčnou bránu.