Smrť tragiků.

Vzlét’ orel k nebi, v zobáku želvu nes’

a kroužil v modru nad kmetem, který snil,

leb jeho lysou považoval

za srázné skalisko, třpytné v slunci;

a chtěje rozbit kořist svou, pustil ji,

ta létla kolmo na hlavu starce, v ráz

ten mrtev klesnul – božský Aischyl

dokonal, jako by schvácen bleskem. –

Zvuk chóru vážný vlnil se jako proud,

jenž táhne zvolna k velkému moři, zněl

a slavně chvěl se jako hlasy

zástupů prosících: Světlo! světlo!

Smír! Život! Radost! Jásání! Štěstí! Mír!

Jeť člověk bohem nadšením, silou svou!

Při zvucích vlastní, velké básně

Sofokles velebnou vydech’ duši.

A básník, který z poháru žití pil

jen trpkou pravdu, pelyňkem jemuž zlým

a žlučí byla žena, který

s vášněmi zápasiv prožil všecky, –

jak smutný jeho život byl, smutná též

báj zbyla lidstvu o smrti jeho, – psy

byl roztrhaný Euripides.

Symbolu, písni má, závoj strhni!

Psy básník velký roztrhán! Často zřím

v svém snění, kterak vrhla se divě naň

ta lítá smečka, zuby ceníc,

sápajíc divoce kmeta v kusy.

Tu chrtů dlouhé, větřící tlamy zřím,

tam tupých vidím buldoků slepou zášť,

vlk lačný funí, feny tesák

proniká oběť svou mroucí v křeči.

Znám toho chrta, kritik to žluče pln,

znám tupou tlamu buldoka, pedant zlý,

znám vlka, školometa, znám též

feny té zběsilé vztek a vášeň!

Jak smečka chrtů ryla se v těle tom,

ten mozek sápal z mohutné lebky té,

jež porodila davy obrů,

druzí co trhali jeho údy!

Tak v ducha jeho dědictví ryje teď

sta hlupců spilých moudrostí školních knih,

sta přežvýkavců, kteří slinou

geniů zářící stopy špiní.

Ó velký stíne, usmířen můžeš být

tím smutným losem, společný nám je všem,

kdož tvůrčím křídlem tknuti cestou

neschůdnou kráčíme k idealu.