SMRT V KVĚTECH

Přál bych si jen, bych skonal v den,

kdy květen žehná vůněmi a světly do oken.

Niv zeleň plá, jak šperk se skví,

u cesty topol s oblaky o bouřích rozpráví.

A z dálav odkuds’ nevíš, víš,

v síň vzdechy viol zahrady jdou k tobě stále blíž.

A ty jsi šťasten, ozářen,

jak topolem bys byl, jejž líbá slunný sen.

Mdlé zvuky viol hojivé se chvějí, znějí blíž...

ty usínáš, se usmíváš... rtů smrti necítíš.