SMRT VÁCLAVA III.

Pan Albrecht tone v hněvu zlém,

že nebyl zvolen císařem;

tím vinen Václav, český král,

tož mstít se Albrecht přísahal;

tož příkoří mu činil stoh

a léčky snoval, jak kde moh’,

ač přítel být se značí...

Hle, nad Prahou se mračí.

Pan Albrecht v Polsko psal: „Je spěch;

chcete-li svrhnouti jho Čech,

tož rychle; Václav pije jen

a chabější je každý den.

Jak Uhři, Lokýtku, čiň též,

do Slezska vrhni se, jen spěš,

a zatop opilému spáči.“

Nad Hradčany se mračí.

„V boj! Začni! Vyjdu tobě vstříc!

Mám málo lidu, král má víc,

však pomohu ti, neměj strach,

uvízne Václav v nástrahách,

ať padne tak anebo tak;

mně nejvíc odporný můj svak,

leč to jen nepostačí.“

Nad Pražským hradem se mračí.

„Co radím, rychle konej. V spěch!

Buď pánem Polska a já Čech.

Nechť Václav silný vojskem jest,

my spolu sevřeme jej v pěst,

že nebude se moci hnout,

neřku-li nějak uniknout, –

vždyť sotva nohy vláčí!“

Nad Pražským hradem se mračí.

„Čas, by se český trůn již zvrt,

líp Václavu poslouží smrt:

mdlý slaboch je a zbabělec,

jej povalit je snadná věc;

zda s to je vodit vojska dav,

kdo denně chodí na Zbraslav,

kde křižuje se v pláči?“

Nad Pražským hradem se mračí.

„Co otec jeho mému, v čas

rád vnukovi bych splatil zas;

leč v Čechách není zrádců dnes,

by jako Otakar on kles.

Tož jiný vymyslil jsem plán;

je hodný německý zde pán,

jenž k vykonání stačí!“

Nad Pražským hradem se mračí.

„Děl Němci jsem: „Slyš, hodný buď,

oplátuj plece své a hruď,

buď Václavovi jako stráž,

leč mou se vůlí zachováš;

až budu králem – budu jím! –

císařsky se ti odměním,

dám vše, co hrdlo ráčí...“

Nad Pražským hradem se mračí.

„S mým vzkazem k mému švakru spěš,

už za tři dny tam dojedeš,

a řekni: „Pane, jsem tvá stráž,

spěš, čas sic vhodný zameškáš,

pusť s Lokýtkem se směle v boj,

než úskočně tvůj potře voj,

už blíž a blíže kráčí.“

Nad Pražským hradem se mračí.

„A řekni: „Zaplaš tlum těch vran!“

My napadnem jej pak z dvou stran:

plán dokonalý hotov mám,

ty z Slezska, já se z Rakous dám!

A kdyby váhal, bedliv buď,

máš kryté plece své i hruď,

to na obranu stačí.“

Nad Pražským hradem se mračí.

„A kdyby nechtěl, váhal přec,

meč v hruď mu vraz až po jílec

a otoč v ráně zas a zas –

tmou vždy k útěku je čas.

Jen, hleď se na pozoru mít; –

do Čech se nesmí navrátit,

krev rodu jeho dračí...

Nad Pražským hradem se mračí.

Vrah šel – had v srdci se mu zlíh –

a krále v Olomouci stíh’

a mluvil: „Tak tvůj praví svak,

vytrhni v pole, rychle však,

v čas pravý na Lokýtka spěš,

sic do Polska už nevnikneš –

vždy blíž a blíže kráčí!...(

Nad Pražským hradem se mračí.

„Aj! tož než vyjde hvězdy svit,

chci z Olomouce vyrazit,

leč v nezdařeném boji, již

do Prahy navrátím se spíš;

jsem umdlen, churav, klidu ždám,

však dost na českém trůně mám,

ten právě zdraví stačí.“

Nad Olomoucí se mračí!

Je v Olomouci zbrojný lid,

leč Václav nemá mužný klid,

vždy váhá v pole vytrhnout

a vymanit se z bázně pout,

sem tam se pořád vikle.

Znát Albrechtovy pikle,

a proto zpět se páčí...

Nad Olomoucí se mračí.

Lid králův v ležení se bral,

král na děkanství odpočal;

hrál v kostky, Albrechtův s ním muž,

pil Václav. Snad že dosti už?

děl sobě a zas: „Ještě číš!“ – –

i přináší ji sluha již

a nosit sotva stačí.

Nad děkanstvím se mračí.

Král zadumal se, náhle zbled,

byl sláb, že sotva číši zved;

leč karet hleděl sobě dál

a neustále vyhrával.

Děl rytíř: „Vzácný pane náš,

zda ve všem také štěstí máš?“

„Ne, jen když chvíle ráčí...(

Nad děkanstvím se mračí.

Vstal posléz král: „Ký nepokoj?

Chci mír a mám jít právě v boj!

Pryč se hrou! Klid chci, už je čas!“ –

„Měj klid,“ děl pán a světlo zhas...

V tom z ložnice již dral se ven

kýs výkřik příšerný a sten –

kdos chodbou prchá, kvačí...

Nad děkanstvím se mračí.

Král bezduch na dláždění kles...

Když do komnaty vešel kněz,

vzkřik, zaúpěl: „Ký hrozný svod!“

Druh Němec krále v srdce bod,

bod v srdce střed, jak Albrecht chtěl...

král smrt, Lokýtek Polsko měl, –

k zpovědi Albrecht kráčí...

Nad českou říší se mračí.