SMRŤ VE ZVONICI.

Ze zvonice mých písní

mých žití do lučin

zvon zní, jenž vůli tísní,

v počátku rdousí čin.

„Ó, hvozdy, hradby Vaší

kde luzná ozvěna?“

„Ji zvonice hlas plaší

i mlčí zděšena.“

„Osení s pílí seté,

proč nechceš vzrůsti v klas?“

„Mne k zemi v strachu hněte

děsivý zvonu hlas.“

„Květy, jste blízky skonu!

Ó, proč jste povadly?“

„Zlé vlny Tvého zvonu

na luhy upadly...“

„Kde v proudu slunce lačném

jsou vlny zlacené?“

„Hleď, jakým zlým je mračnem

Tvé slunce zastřené!“

„Myšlénky, poddaní mi,

proč nejste při práci?

„Ó pane, vichry zlými

se pluh nám vyvrací...“

Ze zvonice mých písní

smrť zvoní do lučin,

svým kyvem vůli tísní,

v počátku rdousí čin...