SMRT. (VII.)

Jejž kladou v zem, ti přítel mohl býti,

a žena-li, ty jejím milencem;

od plných stolů posílají hníti,

jejž kladou v zem.

Jej neznal’s, lhostejný byl tvému žití,

proč údiv nitrem, bolest chvěje rtem?

Snad jednou za ním že ti bude jíti?

Tak v shon a trud a v boji proti všem

cit lepší, měkký v tvrdém srdci nítí

ten, jemuž hlína duní nad hrobem,

jejž kladou v zem.