Smrt Víly.

Měsíc svítí do krajiny.

Úvalem se plíží stíny.

A mdlá víla s kalným okem

sedí, sedí nad potokem.

Do hlubiny smutně zírá,

cítí, že už odumírá.

A když hvozdy zrůžověly,

její sestry v dálce pěly:

„Drahá sestro, zle je, zle je,

v našich hvozdech vichr věje,

slunce skryto za oblaky,

vyhasly už naše zraky

naše luhy jsou bez květů,

a za noci žalno je tu.“

A mdlá víla hladí tělo,

které hlady zhubenělo;

zavírá své kalné oči,

hvozd se před ní v kruzích točí,

a nad hvozdem měsíc visí,

měsíc mdlý a měsíc lysý;

vidí nebe purpurové

a na něm se blyští snové.

Z potoka se pára zvedá.

Na mech klesá víla bledá.