SMRT VLADIMÍRA CORTONA.

Třesk’ výstřel!...

krev věrná vylila se na zem

a zakouřila k nebi,

hlas volající k Bohu o mstu;

mlh ranních stín ji milosrdně přistřel!

Však přece

ozvěna zalehla v zem rodnou,

jež Matkou klesla pod kříž;

byl syn to a kost z její kostí,

krev její krve – zbarvila mu plece!

Už věky

tak trpí; není konce, Bože!

v kolika synech mřela,

nad mučeníky syny slz proud

už dávno zaplavil by její řeky!

Tak posud!...

Hle od Severu zved’ se přízrak,

přes Tatry sem se nahnul,

vztáh’ k Dolorose dlaň jak příslib:

pro věrnost slovanskou jí v každý Osud!