Smrt z kvasu přírody vždy nejvíc těží,

Smrt z kvasu přírody vždy nejvíc těží,

té náležíme v mateřském už klíně,

ta střeže kolébku i Mudřen síně

a řídí vášně naše bez otěží.

Hned dráždí nás, hned pro útěchu běží,

a pramáť tvorstva v nebes modrém týně,

půl v lesku čarovném, půl v děsném stíně,

dál stále klidně spěchá věků spřeží.

My pouze k věčnému jí budování

dělníky odkájíme povždy nové

a z ničeho zas všecko v nic se vrací.

Jen hřeby každý do rakve si kove,

až při poslední ráně v hrob se kácí,

a nový život noví ssají rtové.