Smrt za svobodu. (Výstup druhý.)

Nelekej se, občanko,

že raněn manžel tvůj,

[buď hrda, neb on krvácel

pro dobrý národ svůj].

My obklíčeni se všech stran,

nepřítel pálil v nás,

[tu vyrazil on z úkrytu

a vysvobodil nás].

Však co bych já ti vyprávěl,

mně bolem chví se hlas,

[zde soudruh ti to poví vše

a každý jiný z nás].

Jak bych vyprávěl rád,

co dělal kamarád,

když jako chrabrý lev

zahnal těch běsů řev –

a lid náš jásal vstříc co reku,

[však v tom nám v náruč pad’,

jsa trefen odněkad

ve divém jeku].

Chci, pokud mi slova stačí,

tobě, ženo, vyprávěti zde –

stál jsem u něj – vše se tlačí,

každý jeho jen viděti chce.

„Sláva – sláva!“ všecko volá,

„svoboda nechť žije jen!“

[V tom však vidím, druh že klesá

svojí krví obarven.]

Nelkej, ženo – nelkej více,

setři slzu z oka – zjasni tvář –

hleď, že jeho smrtí chrabrou

osvobozen všechen proletář.

Poslyš, ženo – nelkej více,

pro něj lká tam všechen lid,

[který svého reka povždy

vděčně bude v mysli mít.]

Žití tvé z těla vychází,

já ti přísahám nad tvým hrobem

blahou paměť – věčnou lásku –

hvězdo drahá má –

ó hvězdo drahá má!

Ó drahý muži můj – ach, je –

Tvůj cíl též cílem mým – ach, je –

Ó drahý muži! – drahý muži! –

[Tvůj cíl mým cílem též.]

Spi klidně, bratře náš,

slib náš i v hrobě máš,

v bratrství – v svobodě

že žít chcem’ ve shodě,

a cíl náš že je lidstva blaho.

[A proto klidně spi,

lid nad tvym vzkazem bdí,

jenž je tak krásný.]