SMRT ZIZAROVA.

„Proč smutně hledíš tak, matko má, v dál?“

„Ó synu, mé tušení! Ó zůstaň dnes doma!“

„Což moje povinnost? Učila’s mne

dívat se smrti v tvář vždy s klidným čelem.

Brzy se vrátím a s plnými vozy,

s otroky, stády a s průvodem děv.“

„Ó nechoď! Kýs osud zlý brousí již dýku.

Já v snech tě viděla po boku ženy,

a s ubledlých skrání ti stékala krev!“

Záhadný úsměv jen mih’ se mu tváří,

rychle však vyskočil na svého oře,

zatím co matka v náručí služek

přehořce, žalostně zaplakala.

Ujíždí hrdina, ujíždí v boj.

Chýlí se noc a děsící tma

pokrývá stromy, luka i cesty.

Závojem není, je skorem hmotou,

tíživou, tesknou jak náhrobní kámen.

Náhle kůň rychlý zarazil let.

Kýs’ bílý přelud tu v cestu se staví.

Hrdina marně pobádá oře.

Tu šeptem vánku mu píseň zní v uši.

Ne, není to píseň, spíš je to hudba,

již slýchával v snění. Či mámení smyslů?

A hudba přechází v tajemný šepot,

a bílý přelud jde blíž vždy a blíže.

Ne, není to přelud. Je luzná to žena,

a kloní se k němu tvář teskná a sladká.

Zapomněl Zizara na cíl a boje.

„Kdo jsi?“ – „Ó hrdino, dávno již čekám.

Snila jsem o tobě po mnoho nocí.

Tvých činů síla mou mysl tak jala,

že vojsk tvých tažení sleduji denně.

Tys vůdce nepřátel. Leč ty jsi mým bohem!

Byť bratra i otce tvá ruka mi sklála,

já za tebou jdu.“

Tak děla, a ruce

tak malé a hebké se Zizary dotkly.

A raněn byl hrdina. Dech se v něm tajil,

neb přímo v srdce jej blesk očí ranil.

Tma byla teskná. A zářivé oči

zpívaly tisíce tajemných písní.

Kol cesty stromy se sklonily níže,

a mladý hrdina zachvěl se blahem,

když cítil na hrudi vášnivý tlukot

ženského srdce. Ó pohádko lásky!

Kolikrát rozkvetlá, kolikrát shaslá

jak světlá bludička v života moři!

A Zizara cítil, že vesmír se kloní

v jediném, prvním to polibku k němu,

cítil, že teď právě Život se zjevil

mu v celém svém kouzlu a v celé své kráse.

A žena luzná, záhadná jak démon,

a bílá jako anděl Hospodinův,

neznámým nápěvem své písně šeptala mu.

„Ó rci, kdo jsi?“ zas Zizara se táže.

A žena záhadná své ukrývajíc oči

na jeho hrudi mluví: „Snad jsem Démon,

jejž peklo zradilo. Neb vášeň moje hoří

jak plamen obětní, jejž pálíte svým bohům.

Jsem dcera Věčna, sestoupivší k tobě.

Má láska schvátí duši tvou. A pálí

mé rty a sžehnou tě a zhyneš! Marně ptáš se

po jménu mém. Je nezjevím. Dát mohu

ti plamen vášně své.“ A líbala mu oči

tak, kouzlem že jat neptal se víc. Hudba

slov jejích v duši vnikala mu stále.

Stesk neznámý, rozkoše bolest sladká

jej mučila, když ženu v náruč sevřel.

Zapomněl bojů, matky, Hospodina.

Již jitro nastalo. A zástup Kananejských

se blíží ku stanu, kde Jahel reka skryla.

Jak zavířily bubny, vstříc jim vyšla,

tak krásná jako vždy. Jen velké, temné oči

zdály se mluvit cosi podivného.

A řekla tiše: „Pojďte dál a patřte!

Zde ukryt je ten zhoubce Israele.

Já pomstila své bratry, vás i otce!“

A ukázala na mrtvého reka.

Hrůzou se chvěli všichni. Náhle výkřik

se z hrdla dral jí jak raněné zvěři.

Meč Zizarův na plášti ležel skvostném.

Jej chopila a v hruď vnořila rychle.

Bez slova padla v náruč Zizarovu.