SMRT ŽIŽKOVA.

Smutné pole, přibyslavské pole,

kde padl podťat nejvzácnější klas!

Těžce, zlatých zrní pln stál na svém stvole –

ó smrti, proč jej požalas?...

Chmurným oblakem táh Žižka na Moravu,

by na Zikmunda bouři rozpoutal,

krále nevěrného, zrádce v zlatohlavu,

jenž proti lidu, že chtěl božím slouti, vstal.

Bratry hradecké i táborské i z Prahy

v mír zase spojil jasný jeho duch –

svorně táhne země na zhoubce a vrahy

lid pravě český, pustiv z dlaně pluh.

Ještě jednou rozpálí se v bouři hněvu,

v let vichrem dá se, v divé smrště vír –

domů vrátí se pak za zbožného zpěvu,

svých na pavezách nesa blahý mír...

Tak snil slepý vůdce, pod zdmi Přibyslavě

své kroky a krok lidu zastaviv.

Málo dní – a celý požár v jeho hlavě

i v údech trávil sílu, jíž byl živ.

Tiše pod oblohou leží na té zemi,

již celou silou lásky miloval;

vůkol nejbližší mu bratří stojí němi –

on ještě vrací se, kam duch jej zval.

V Hradec věrný na Orlice, Labe stoku

a do Čáslavě navrací se v sněm,

v Prahu, jež se tulí k Vltavinu boku,

i na Tábor a mezi bratry v něm.

Zase proti všem je vodí jménem Páně,

v nerovném boji koná zázraky –

nazpět v daleké se polské vrací pláně

a pod Grunwaldem bije křižáky.

V Betlémě zas v tlumu posluchačů stojí,

jimž o zákoně božím káže Hus –

a zas proti Rožmberku v tuhém boji,

že Trocnov zloupil, rodné půdy kus.

Chlapcem vidí se zas u otce a matky,

zří dub, jenž k tvrzi větve vysílá,

o němž mateře hlas vypráví mu sladký,

že pod ním k životu jej zrodila.

Hruda polní vystlala mu první lože,

teď vystýlá i lože poslední...

Tak mu hlavou kmitlo. – Ústa šepcí: „Bože!“ –

v sluch píseň božích bojovníků zní...

„Tedy konec, dál má nepokročí noha –

zmar nezdržím, jejž hnal jsem k pomezí...“

Z dálky zní však píseň: ten, kdo doufá v Boha,

že konečně s ním vždycky zvítězí...

Ach, on vždy veň doufal – a Bůh vždy šel před ním

i kynul, kudy z jisté záhuby.

Uhrů mrak jej hrozil sklátit vzmachem jedním –

Bůh vyvedl jej Karpat proruby.

A co vítězství dal, že byl z jeho rodu,

že jako syn se k němu obracel!

V Sudoměř a Vítkov, z Kutné Hory k Brodu

jej ved, že nikdy boje neztrácel.

A to nebyl jeho boj, boj země vládce,

to boj byl všeho lidu kalicha –

vůdce jeho může smrtí zhynout vkrátce,

však národ není zdroj, jenž vysychá.

Ba sám vůdce není tělo jen, jež hyne –

jest i nesmrtelný, věčný duch,

jenž z té doby vzrost a přejde v doby jiné,

by vtělil se zas v nový vzmach a ruch.

Ach, on cítí, že jde v podstatu té země,

jak Milič, Hus jsou jeho podstatou –

zemře-li, že umře jen jak sémě,

jež v novou žene setbu bohatou.

Bude dále žíti v duši svého lidu,

ač složil život boží pro zákon;

učiti jej bude za bouře i klidu,

že sejít v službě pravdy není skon.

Bude dále budit proti zhoubcům k boji,

ať cizozemci jsou či domácí,

hlásat, Bůh že za všechny škody tomu stojí,

kdo z lásky k bratřím život utrácí...

Záře rozlila se po blednoucí tváři,

zří jasně v dálku slepý bohatýr –

v dálce dobro se zlem o palmu se sváří,

zde vítěz nad zlem vchází v boží mír...

„S Bohem, bratří,“ ještě šepcí jeho ústa,

„a vždy se hleďte jenom jeho bát –

vždy jeho pravdy braňte, ve světě ať vzrůstá,

by věčnou odměnu vám mohl dát.

Přijď si v boji vašem jakákoli změna,

vy nezoufejte, ať cíl daleký –

však ještě ruka boží není ukrácena:

lež do času, a pravda na věky!“ – –

Svaté pole, přibyslavské pole,

kde padl podťat nejvzácnější klas!

Zrno jeho pravdou stále v oči kole

a klíčit bude zas a zas...!