SMRT ZPÍVÁ.

Bědné ty stvoření Osudu zvůle,

světy jež na dlani své si chceš hrát,

třikráte nešťastné, třikráte kleté,

tisíckrát zrazené, tisíckrát zas

věřící, ty, které bez pýchy, vzdoru,

padavky sbíráš si se stromu snů –

probuď se, nakloň se, poslouchej píseň

stkanou ze stříbrné moudrosti hvězd.

Chvíle je příznivá: ukrutný Život,

bratr můj nevlídný, lstivý tvůj pán,

na chvilku pousnul. Půlnoc mu z rukou

odňala kouzlo a zlomila kruh,

kruh, přes nějž noha má neměla vstupu,

kouzlo, jež kolkolem smyslů tvých spřed.

Hle, jak tu spočívá! Otrokář drsný,

se zdravým oddychem z hlubokých plic,

důtky ni ve spánku od sebe nedal,

v bok si je položil.

Běda, ach, mně,

pryč prchám! Zdá se mi, že jeho víčka

opustil spánek; že po biči vztáh

těžkou svou ruku.

Ne, zdání to bylo,

k tobě zas vracím se, zlekána jsem,

krok můj je nejistý, hlas se mi chvěje,

probuď se, ozvi se, nakloň se, slyš!

Žhavou svou plantáží, plamennou půdou,

bez stání, oddechu, s pohledem zlým,

pán tvůj tě k předu štve. Klesáš-li znaven,

do plecí zakousne lačný se bič.

Ve chvílích úpalu, potem-lis slepý,

cévy když naběhly k prasknutí až,

na rtech když kletba vře, hůl svou když svíráš,

abys jí zavraždil sebe i jej –

pálenkou daří tě: chtivě ten nápoj

prolitý hrdlem v útrobách žhne,

bláhovým rytmem zas zatepe krev tvá,

bláhová vidma zas tlačí se v zrak.

Znovu se lopotíš, pracuješ, pílíš,

sežehnut sluncem zapomněl’s již,

plody, jež trháš, že z popela byly,

z popela budou, z popela jsou – – –

Podvečer nastává... S hubenou žatvou

domů se navracíš... Větvovím lip

lze vidět měsíc... Smutné jsou stíny...

Horizont teskný je... Z požatých niv

nakyslá, malátná, mdlá vůně stoupá...

Zchablý jdeš... Cvrčka hlas tenounce zní...

Vzpomínka na dne celého práci –

marnou tak, planou tak – na zprahlém rtu

zahořkla... Moci tu klesnout a usnout,

víc už se nevzbudit, na věky spát!

Pod strom však kudy se cesta tvá stáčí,

Život už zasedl. V okruhu kol

bratří i sestry tvé, bezradné stádo,

lačně sluch napiatý, sledují báj –

každého večera stejnou a jinou –

kterou jim, Vypravěč mistrný, kouzlí:

o čemsi vypráví, co ještě dnes,

dnes-li ne, zítra snad, pozítří jistě,

výkřikem roztrhne hluchou jich tiš,

duhou se rozklene nad smutkem duše,

novým jim Poselstvím roznítí tvář...

Nasloucháš... Na tolik nasloucháš, ráno

sílu bys opět měl hůl vzít a rýč – – –

Konečně! Vzbouzíš se!

Pohlédni na mne!

ve tvář mi pohlédni: ničeho nic

nespatříš na mně z té odporné masky,

v kterou mne zakuklil Život, můj brat.

Kostroun já nejsem s bezmasou lící,

nesvírám kosy, nevodím vás

do pekel, v očistec, v nebe kruh. Ani

převozník nejsem, za bědný kov

nevozím nikoho v kraje, kde mrazí

modravým stínem svým kosatce květ.

Paní jsem laskavá; milujíc vraždím

veškerou bolest. Ty, kterého noc

přečasto nalezla se spánky v dlani,

v mukách a s jazykem schromlým vnitř úst

(přílišná trýzeň ti vzala dar slova)

na mne se podívej, na mne, jež jsem

milenkou nejsladší, z jejíhož zraku

věčného zániku víno lze pít,

zániku vlídného, smírného!

Rychle,

ruku tvou! Kohout než odzpívá, v ráz

z bytí jsme v nebytí vešli, v tmu z jasu,

z krátké lži v kraj jsme vkročili pravdy,

svobody, věčna.