SMRT

„Tam slunce zapadlo, jen záře hravá

jak paměť činů krátká vzplanula.

Zpět volej slunce, a noc vzejde tmavá,

zpět volej, proč ti slza skanula,

a uslyšíš jen hlas svůj ve tmách mroucí! –

Kdes, duše drahá, dokončila let?!

Zdaž uzřelas kraj tužeb přežádoucí,

či zhynulas, tak jako zmírá květ? –

Ó nelze, nelze tak nám pohynouti!

Kde květů pel, jich nevina nám tklivá?

A srdce, květina ta ohněm živá,

ta volá po žití a věčné pouti.

Či věčnost duše jenom sladké snění,

truchlému srdci krůpěj potěšení?

Proč v ňadru střelka nepokojně bije,

proč žádá, pudí v temno dál a dál?

Až umlkne? Svět jeho v zem se skryje,

tys dychtil, bojoval a trpěl, lkal! –“

„Jak často s svým se já teď stínem hádám,

proč ohnutý tak je a loudavý.

Ach, svědčí mně, že marno pátrám, badám,

že rozum kusý je a belhavý.

Jak slávověnec kdysi Athéňanu,

mně věčnosti spát nedá tajná říš.

Jen bledý svit, jen hlas z těch dálných stanů!

Tys klíčnice, ó smrti! Nepovíš?

Hrob slovo tvé, vstup temný k tmavé báji –

a světlo víry – dětstva vzpomnění,

anděla strážce křídel šumění –

a v čiré tmě myšlenky umírají – –

Ó matičko! sem křížek na mé čelo!

Sen nejde – pozdě – pozdě – Už se stmělo! – –“

I přišel spánek, chabé uzavřel mu oko

a zaved’ v snů ho nekonečné kraje.

A Vojtěch stanul v šumném moři přehluboko,

jak norec stopenou loď vyhledaje.

Až na dnu stál řas zapletených ve kadeřích,

v nichž hemžily se potvor hnusné roje,

proud zmítal škeble na korálu rudých keřích,

jež v sloupy vyrůstaly v tmavou výši

a na něž snesly vlny lupy svoje.

Tu šero, věčný stín v té moře říši,

jež nepřekoná chvějící se záře žlutá,

v níž jako blesk se míhá ryba žravá, krutá,

by zabarvila krví soka skrýši.

Tu věčný šum, jak dálné bouře rachocení,

rej zvířat, proudy, šero, světla šlehy –

A Vojtěch trna v hrůzyplném ve sklepení

tesklivým okem jisté hledá břehy.

Zas pohled’ vpřed – hle, jak tam rostou proudu vlny,

ten hukot – to se valí moře celé,

a blíž přes černé skály, řas a keřů plny –

Ó Bože! Co to ve vlnách se míhá?

A tichne mladíkovo srdce smělé.

Proud hřmí a vlna tmavou vlnu stíhá,

a každá kostry nese, v výš i dol je hází,

svit záře němé divou poutí doprovází,

až niknou, noci kde jen vládne tíha.

Jak míhají se utopených kostry bílé!

Tu plavci rudý prapor v rukou vlaje,

tu matka k ňadru vine děťátko své milé,

těm spíná řetěz ruku, které z kraje

otčiny milé vlekli ku otrocké službě,

a ty tam spjaty jsou jak v divném boji,

ta bílou družku objímá jak v sladké tužbě,

ta k bedně lne, tak jako měkkýš k skále,

tam bezhlaví se kmitli v hrozném roji –

A hučí proud, a mrtví rostou stále. – – –

Zrak přechází, a Vojtěch klesá a zas hledí,

proud kolem hřmí a dál se ženou mrtví bledí.

Až v mdlobách kles’, a moře hučí dále.

Chlad jaký ovanul to jeho čelo bledé?

Kam vír ho zanes’, a kde utopení?

Kde rej a šum? A klenutí to nad ním šedé –

kol moře zas, však vln mu hrozných není.

Vše bílo, ledu, sněhu poušť a nikde břehu.

Tam v dáli zem i nebe v jedno splývá,

na širé pláni mrtvo, jenom roucho sněhu

v kotouče bílé vítr někdy zduje

a s vlkem divou podvečerem zpívá,

jenž na lup jde tam z tmavé boru sluje.

V plášť Vojtěch choulí se a vázne v sypkém sněhu,

jenž hustě padá, pokrývka to ku noclehu;

víc nevstane, kdo pod ní přenocuje.

Až u vysoké stanul mladík u mohyly –

Hle, tmavé, rudé skvrny – šat, tu oudy:

to vojáci, jimž za to, že se slavně bili,

nedáno k spočinku ni rodné hroudy.

To muži, jimiž by se honosila Sparta,

z nichž každý zasloužil si věnec slávy,

však za slávu se jenom bili Bonaparta. –

Jak smutná cesta pouští, podvečerem –

kam oko zří, tu mrtvých hrozné davy,

granátník, jezdec, prostý, pán ve bílém rově.

Tam stíny vlekou se, jak mrtví po hřbitově.

Sníh ustal, měsíc vyšel mlhy šerem.

A všude smrt – ta země hřbitov nekonečný,

v němž skryto tolik muk a žalů, hrůzy.

Ó div, že kázal luně vyjít vládce věčný!

Tam stíny ty se blíží – bědní druzi

armády francké. – Mráz jak jimi krutý zmítá,

jak choulí se – jim smrt už z oka hledí.

Slyš výkřik! Zbloudilý tak poutník záři vítá –

V sníh vrhli se, kde druh jich dokonává,

šat teplý s něho vojáci rvou bledí,

brat loupí brata – slední silou vstává,

však slabá pěst – a zhas’ – druh vítěz nad ním plesá

a na něj sám – ó hrůzo – ve mrákotě klesá.

Ó vojno! kuplířko ty smrti dravá!

A Vojtěch nadarmo tam spěchá ku pomoci.

Jak v led by vrostla noha, darmo namáhá se,

pot na čele se perlí mu a pustou nocí

on boha volá – darmo – darmo!! – –

Tys hrozna, smrti! Vládneš na zemi i v moři,

v povětří širém. Darmo se ti brání

červ bědný, člověk! Slyš ten hluk! To bouře, hoří!

Vzbudil se Vojtěch, pot na bledém čele,

a zmámen hledí kol – zrak stíní dlaní.

Ta zář a hluk, ty hlasy – zpěvy smělé –

a tmavou nocí hučí zvon – teď střelná rána,

a zas – to revoluční píseň zazpívána:

„Ať zhynou svobod našich hubitelé! –“