Smrt.

Mně z mysli nevymře ta chvíle...

Já vidím, jak se večer sklání,

a vidím tvoje ruce bílé

a slyším těžké oddychání.

Ó tiše, tiše... duch tvůj bloudí v tmách,

tvá drahá hlava níž se k hrudi smeká...

My chodíme kol němi, po špičkách

a Smrt kol tiše chodí, stojí, čeká.

Tak dlouho kolem obcházela,

kde v zoufalství se člověk brání...

Ach, celý rok, ó věčnost celá,

ó celá věčnost odříkání!

A přišla... cítím chladný její dech,

to, jak tvůj duch jí bojí se a leká...

Sám jako dítě chvím se v bolestech, –

a Smrt kol tiše chodí, stojí, čeká.

A ještě dnes se při tom chvěji

a ještě dnes to zebe v skráni,

jak ledová ta ruka její

se níž a níž k tvé hlavě sklání...

Ach, je to dávno, já si vzpomínám,

ta vzpomínka je bolná tak a měkká...

Tak smutno mi, jak měl bych umřít sám,

a Smrt kol tiše chodí, stojí, čeká.