SMRT.

Smrt viděl jsem. Ne tvora umírání,

leč živou Smrt, tvář její. Byla strašná.

V kavárně v cizím městě sedl jsem

si u okna a kávu pil a čet

a chvílemi se do ulice díval.

Už tmělo se, v kavárně plála světla

a zněla hudba, ale moje okno

bez záclon nechávali. A tu přišla.

Ó, hrůza! Venku, ke sklu okna mého

se přitiskla a nahlížela dovnitř.

Zrak měla vpadlý, jak by prázdné důlky

se pod čelem jen tměly; kolem očí

nach rozlézal se v skvrnách jako lišej

v mrtvolně sinou jejích lící pleť;

nos neměla, jen díra zela po něm,

rty opuchlé a jako rozežrané

již rozkladem. Jí šátek hlavu kryl,

leč bylo zřít, že lebka pod ním holá.

Nahlédla dovnitř, zašklebila se;

pár vycenila řídkých, černých zubů

před oknem na chodníku, snad i kývla –

dnes nevím už – svou lebkou několikrát

a zmizela zas. Nikdo mimo mne

snad neviděl jí. Hudba hrála dále,

šum, hovor kolem, cinkot, koulí ráz,

a tak se asi zdálo jenom mně,

že divně nějak skřípějí teď housle,

když veselý a sladký hrají valčík,

žen smích se škrtí a že ani čísti

už není lze, jak špatně hoří světla...