SMRT.

Smrt znavena svým dílem založila ruce

a rozhlédla se kolem. Všude stopy zřela

své práce ničivé, jen bolest, umírání,

a pole zdupaná, zem rozrytou, jak rány

by zely hluboké, bolestné v živém těle.

Obloha rděla se požáry vsí a dědin,

zdi smutně trčící, a ohořelé krovy,

a padlých bojovníků všude mrtvá těla.

Do opuštěných hnízd se nevraceli ptáci,

klid mrtvý hřbitova leh’ v nezoraná pole,

zem těžce dýchala a krví přesycená

po ránu z těžkých snů se, z mrákot probouzela.

A v lesích oněmlých jak ustrnulých hrůzou

zlomená ležela teď stromů mrtvá těla.

Nad pole nevzletěl ku nebi skřivan s písní,

a slunce, loučíc se, jak v krvi zapadalo.

To všecko zřela Smrt, své dílo dokonané.

Ve vzduchu prochladlém jak chvělo by se ještě

sténání raněných a kletby jejich marné,

co zatím zmíral den, a země krev jich pila.

A v zraky padlých, Smrt, když uděšeně zřela,

jež k nebi chladnému jak s výčitkou by zřely,

když mladá viděla jich pokosená těla,

svým dílem zhnusená do dáli odcházela.