SMRT

Již tomu rok, co nosí v čele stíny

a v prsou prosaické souchotiny.

O holi opřen chodí volným krokem

v chlad háje, kdež rád sedá nad potokem

a stromy v dálku, když tam v krvi zmírá

dne pochodeň, rád v teskných dumách zírá.

Dnes slabé nohy službu odepřely.

A matce zrak se v slzách topil celý,

když lékař řek: „Již dejte, co si přeje...“

On v lenošku sed, stíny z obličeje

mu zmizely, a vpadlým černým zrakem

se zadíval tam v západ za oblakem.

A náhle nesměle mu sjelo s retů:

„Jak rád bych, matičko, dnes cigaretu!“

A v malé chvíli ruce zhubenělé

s rozkoší tisknou svého ničitele.

Zaplály dávným leskem jeho oči,

modravá kola světnicí se točí,

v ně zírá, zírá opojen a němý,

hruď plní se mu znovu nadějemi,

na duši cítí lehká šumná křídla,

je mu, jak letět moh by v světla zřídla,

v tu dálku, dálku oknem otevřeným...

A západ protkal svitem ozlaceným

ten modrý kouř a růže purpurové

vykouzlil v posled v líce mramorové.

Dohořel doutník, ruka matku hledá,

a na hruď její klesá hlava bledá...