SMRT

Ves ticha je a nikde ani hlesu.

Dnem cesty zprahlé, steloucí se k lesu

se netkne noha,

hluš strašná, tupá do duše se vtírá,

kraj ten jak vyjmut z vlivů všehomíra

a z lásky boha.

Jsou okna chalup jako zraky slepce,

jež zejí prázdně v lysé, bílé lebce

jak rány nitra,

stůl v prostřed jizeb prostřen pouze stínem,

dým živý, modrý nevlá nad komínem

ni dnes, ni zítra.

Stáj prosta dechu, oparu a tepla,

hled koní vraných ušlechtile neplá

jak výron žití,

zmar velký, němý dotýká se tebe,

ni ptáčka nezříš v hloubích všeho nebe

se teteliti.

Chceš znát se k lidem. Živy-li jsou děti?

Však utlačí tě ruka ze zásvětí

a slova zmrazí.

Živ býti nelze. Není k tomu práva,

tmy oponou smrt ve smyslech tvých mává

a tichem vchází.