Smrť.

Já viděl Smrť na skrváceném broni

ujíždět pustou: kůň i jezdec slepý –

a před ním zvěř a lidé pádí stepí,

králové, žebráci, – a Smrť je honí.

A v zadu smečka vlků kousá po ní,

však z jejich lebek lítá to jak střepy! –

a byl i v snu to pohled velkolepý,

ta Smrť, ti lidé, slunce jak se kloní.

A stranou stepí čněla jedle křivá

a s té se v poutech oběšenec kývá. –

Smrť k němu tryskem, chytla v poutech ruku:

„Všech králů země už jsi větší, brachu!“

A dál to šlo, step tone v noc a v prachu.

Jen půda duní jak od mnohých pluků.