Smrť.

Tolik let už leží

a smrť přijít nechce.

Jaro jde... Pak sněží

Pak jde jaro zas.

Stará kmotra soudí:

zas jí bude lehce, –

ale choré bloudí

prázdnem kalný zrak.

Chorá věčně spící,

s bezútěšnou mukou. –

V bezkrevné té lící

víčka uvadlá.

Přišly kmotry k dívce –

těžké hůlky rukou

leží na pokrývce.

Hasne, hasne den.

Večer již se blíží,

slunce okna zlatí,

padá zahrad mříží

lůžka na okraj.

Vzdychla churavící; –

nad ní visí svatí

černí mučenníci

v rámech zlacených.

Zraky vytřeštila

vzbuzená tou září,

udiveně pila

světlé zjevení.

Zjevení se vláčí,

v prosvitavém šláři,

kmotry kolem v pláči

chřestí růžencem.

Protáhla se, vzdychla

a v pláč kmoter divý

vychladla a stichla;

hrozný skončil den.

Mrtvá, krásná ležíš...

Bůh byl milostivý.

Pochválen pán Ježíš,

Panna Maria.